Jak Respekt psal o studentech 1991–2025

Kromě toho, že mají přístup k ideologicky neupravovaným informacím, mohou volně cestovat, studovat v cizině a mít zahraniční učitele, získali ještě cennější akvizici: příležitost spolurozhodovat. Uvolnila se pro ně řada křesel v akademických senátech, mohli si zvolit, kdo je bude, anebo také nebude nadále učit, mohli mluvit do studijního plánu. Zpočátku těchto možností maximálně využívali. Jak to vypadá s jejich aktivitou dnes, dva semestry po revoluci? Na to jsme se podívali do několika vysokých škol v Čechách a na Moravě.

Tehdejší ministr školství Jan Sokol přišel s varováním, že absolventům gymnázií, tedy všeobecně zaměřených středních škol, hrozí nezaměstnanost, takže je nutné omezit jejich počet. A Sokolovo proroctví teď podpořily hlasy z terénu: ministerstvo práce v červenci zveřejnilo zprávu, podle níž jen za poslední měsíc přibylo mezi zdejšími nezaměstnanými téměř 10 tisíc čerstvých absolventů středního vzdělávacího stupně. Všechny důsledky přehnané touhy zdejší mládeže po vzdělání prý uvidíme až po prázdninách, kdy podle úředníků zástup mladých nezaměstnaných ještě vzroste.

Mladí Češi, kterým trvalý nedostatek míst na zdejších vysokých školách už léta brání studovat, dostanou šanci. V nejbližší době totiž skončí dosavadní vzdělávací monopol českých kamenných univerzit. Začne jim dýchat na paty doposavad bezzubý konkurent – vyšší odborné školy. Na rozdíl od dosavadní praxe bude totiž jejich absolutorium zakončeno bakalářským titulem. To je v Česku bez nadsázky převrat. Sedmnáct ze zhruba 170 vyšších škol už předložilo odborným komisím žádosti o akreditaci k výuce regulérních neuniverzitních oborů. Pokud všechno půjde hladce, ještě letos v září by mohly otevřít své brány.

České univerzity jsou do té míry ideálním prostředím pro korupci, že je lze srovnat s obchody se zeleninou v předlistopadovém Československu. Mají monopol, prodávají nedostatkové zboží a jejich zaměstnanci jsou relativně špatně placeni. O trestném činu korupce se však obvykle nemluví nahlas, protože, jak známo, při ní obvykle získávají obě strany. Proto vzbudil takový ohlas komentář, který do květnového čísla časopisu Babylon napsal student druhého ročníku pražské právnické fakulty Viktor Tichý. Budoucí právník totiž obvinil zaměstnance fakulty právě z korupce, a dokonce ze sexuálního vydírání studentek.

Je středa před obědem a nekonečný zástup mladých lidí míří na přijímací zkoušky na pražskou filozofickou fakultu. Hned u vchodu varuje některé z nich černovláska, opřená ležérně o dveře: „Kam se ženete? Vždyť vám tady jenom vymyjou mozky!“ Ale mládež nedbá a hrne se dovnitř. Testy na obor „dějiny umění“ začínají v pravé poledne. Několik stovek rozechvělých adeptů moudrosti zaplňuje velkou aulu. Čekají je otázky typu „kdy u nás začaly jezdit tramvaje“ nebo „jaké domácí literární dílo byste navrhli na státní cenu“. Nesprávná odpověď na některou z nich jim může navždy zavřít šance dále studovat.

K nejlepším studentům předposledního ročníku St. Norbert College na severním předměstí Chicaga patří vysoký tmavovlasý mladík s nesmělým úsměvem. „Naše škola je natolik prestižní, že s hledáním zaměstnání bych v Americe problém neměl,“ vysvětluje svůj program do dalších let brněnský rodák Pavel Trčala (23). „Ale zůstat tam není můj sen. Jsem znechucen tím konzumním kolotočem – pračka, lednička, auto, barák a znovu nová pračka…“ Raději se chystá na další studia. „Mým snem je postgraduální studium v Ženevě, tam je asi nejlepší škola diplomacie,“ uvažuje nahlas. Až školu dokončí, nabídne své služby rodné republice. Český sen se může uskutečnit, říká nám osud brněnského studenta. Hranice se otevírají, za nimi nás čeká úspěch a stejně úspěšný bude bezpochyby návrat domů.

Kolik nadějných lékařů, matematiků či právníků skončilo v kotelnách či u pásu ve fabrikách, protože je komunisté za „špatný třídní původ“ nebo „protisocialistické“ chování vyhodili ze škol, zatím pořád přesně nevíme. Známe ale příběh dvou studentů, kteří tuhle dlouhou řadu v předvečer revoluce zakončili.

V jiných časech studenti v takové situaci obvykle pláčou, Michal Semín se ale tehdy téměř radoval. Student pátého ročníku Pedagogické fakulty UK se začátkem listopadu 1989 vrátil z cely předběžného zadržení na Ruzyni a doma na něj ze schránky vypadl dopis s oznámením, že jeho škola proti němu zahájila kárné řízení. Stejný dopis čekal i na Semínova spolužáka z oboru čeština a pedagogika Davida Litváka. „Počítali jsme s tím, muselo to jednou nastat,“ říká Semín (42), dnes šéf katolického think tanku Institut svatého Josefa. „Pro nás to byla hlavně další příležitost, jak rozhýbat studenty. Vím, že jsem si říkal – to je bomba, to musíme nějak využít.“

Zatím má za sebou jenom první ročník vysoké školy, ale už si stihla vyzkoušet šest povolání. Prodávala v obchodě, obsluhovala v kavárně, hlídala malé děti, pózovala na výtvarné škole jako modelka, točila rozhovory s pamětníky druhé světové války a teď digitalizuje dokumenty v archivu. Na střední škole si Kristýna přivydělávala na zábavu a oblečení, ale dnes už je na brigádách celkem závislá. S nástupem na vysokou se odstěhovala od rodičů a potřebuje si stabilně vydělat na nájem. Jak vyplývá z průzkumu Eurostudent, organizovaného ministerstvem školství, podobně jako ona si přivydělávají v Česku tři čtvrtiny vysokoškoláků. Průměrný měsíční výdělek činí okolo čtyř tisíc korun, přičemž minimální měsíční příjem k zajištění studentského života (včetně nákladů na kulturu, zábavu a různé koníčky) je podle nedávného průzkumu agentury SC&C osm tisíc.

V rozích chodeb blikají kamery, další visí ve skladech a jedna míří přímo na střed pracovního stolu místnosti, kam se lze dostat pouze se speciální kartou. Do další se dostanou jen tři prověření lidé. Pár dní před posledním kolem Národních srovnávacích zkoušek (NSZ), lidově nazývaných Scio testy, je kancelář se stolem, kde se testy vyvíjejí, prázdná. Druhá je naopak plná pracovních listů a pouhé tři povolenky ke vstupu mají jasný smysl. Několik desítek správně umístěných křížků na papírech za zamčenými dveřmi totiž rozhoduje o osudu budoucích vysokoškoláků a je vytištěným symbolem toho, jak moc se přijímací řízení v Česku za poslední léta změnilo. A také jak fatálně zatím selhávají drahé pokusy transformovat českou maturitu na všeobecně respektovanou zkoušku.

Hynek Kasl měl donedávna zkušenost jen s komorním publikem. Tu přednášel kolegům ze Západočeské univerzity, tu v Praze na konferenci, nikdy však nezažil víc než pár desítek hlav v publiku. V září si ovšem třiadvacetiletý bioinženýr v Bostonu rovnou „střihl“ prezentaci před třítisícovým sálem, v angličtině a na půdě prestižního Massachusettského technologického institutu (MIT). Do USA vyrazil se spolužáky z Plzně na soutěž v syntetické biologii. S vynálezem, který umožňuje jednoduše diagnostikovat rakovinu, se utkali s těžkými vahami jako Harvard, Oxford nebo Yale – a odvezli si domů stříbrnou medaili. Pomohl jim k ní jeden zajímavý učitel a odvaha spolupracovat s kolegy mimo hranice svého oboru.

Jací jsou vaši dnešní studenti?

Jsou poměrně liberální a otevření – k cizincům nebo k různým menšinám, zkrátka k odlišnostem. Jsou samostatní, cestují sami, někteří z nich dokonce bydlí sami. Překvapivě hodně z nich pracuje, často i polovina třídy. A ne o prázdninách, ale normálně přes týden. A nejen že pracují, ale ještě pracují na sobě. A nepříliš překvapivé je, že se nedokážou odlepit od mobilního telefonu a internetu v něm a dobře se v tomto světě orientují.

Stát sedm hodin na sále a přišívat někomu prst nepatřilo k jejím dětským snům. A k operačnímu stolu ji nepřivedla ani rodinná tradice. Přesto se dnes Dagmar Štafová (34) věnuje právě jemnému sešívání okem sotva viditelných cév a nervů a dalším úkonům zahrnujícím obor mikrochirurgie. A hodně ji to baví. „Je to dost náročné, ale stojí to za to,“ telefonuje Dagmar ze Skotska, kde už třetím rokem působí – aktuálně v nemocnici St. John’s ve městě Livingston vzdáleném pětadvacet kilometrů od Edinburghu. Není si sice jistá, jak se správně česky řekne lékařka se specializací na chirurgii, a o sobě mluví jako o „plastickém chirurgovi“, mezi ženami ale rozhodně není s vášní pro svou disciplínu sama. Kolegyň kolem sebe v britském zdravotnictví vidí dost, a to včetně matek malých dětí. Medicínu na špičkové úrovni jsou schopné i s rodinou dělat zejména díky vstřícnosti zaměstnavatelů a rychlému návratu do práce. „Tady nikdo neřeší, že jste žena,“ říká. „V Česku bylo vidět, že starší chirurgové jsou z naší přítomnosti v ,jejich‘ světě trochu nervózní. Jenže víc žen v medicíně není problém. Je to prostě dnešní realita.“

Před Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy stojí hloučky mladých lidí, pokuřují, povídají si, usmívají se na příchozí. Je úterý po desáté večer a škola je plná lidí. Plachta na vstupu ohlašuje zeleným písmem na černém pozadí, že je tu Okupační stávka za klima, a plakát zavěšený na zábradlí schodiště ve vestibulu hlásá název zastřešení celé aktivity – Univerzity za klima.

Na dalších plakátech rozvěšených ve všech patrech se pak píše, na co studenti svým nocováním ve škole upozorňují: „Změnu systému místo změny klimatu“ – „Už nemůžeme mlčet“ s podpisem rybí armáda – „Zatykače na Tykače“ – „Zavřít Počerady“ – „Uhlí, ropa, plyn patří do dějin“ – a taky to, že „Budoucnost je teď“.

Na proslulé britské Univerzitě v Oxfordu studuje každý rok podle statistiky třicet až čtyřicet Čechů, a ať už jsou na kterémkoli z jejích rozmanitých oborů, naprostá většina z nich to dotáhne až k diplomu. Splnit si sen o vzdělání na jedné z nejkvalitnějších a nejstarších světových vysokých škol je tak nejen možné, ale existuje i celkem slušná šance v tom uspět.

Vesnička Světce nedaleko od Tachova se může pyšnit několika architektonickými skvosty. Kromě známé novorománské Windischgrätzovy jízdárny, která je druhou největší takovou stavbou v Evropě a láká davy turistů, je tu ještě paulánský klášter z druhé poloviny 17. století. V jedné z jeho budov se začala před sedmdesáti lety psát historie tachovského učňovského vzdělávání, když tu vznikla Učňovská škola místního hospodářství se dvěma základními obory – zedník a pokrývač.

Postupně se měnil název – od Střední odborné učiliště stavební přes Centrum odborné přípravy v devadesátých letech až po současnou Střední průmyslovou školu Tachov, Světce. Zároveň s tím se rozšiřovala nabídka oborů, dnes je tu k dispozici několik maturitních oborů včetně informačních technologií nebo technického lycea.

Dlouhé hodiny biflování, psaní a přepisování esejů, rešerše grantů i fronty na ambasádě. Všichni tušíme, že vyjet do USA studovat na nejlepší univerzity světa není žádná hračka. Čerství dospělí, kteří musí kromě přijímaček zvládnout i úkol přesunout svůj život za oceán, zažívají obrovský stres. A letošní léto ho ještě výrazně umocnilo.

Americký prezident ve svém boji proti migrantům rušil studentům platná víza, vyhošťoval je ze země a na začátku léta pozastavil vydávání studentských víz úplně. Práce, nadějná budoucnost a nová životní etapa najednou získaly zcela jinou perspektivu. Jak studenti z Česka tohle náročné období prožívají? A jak proměnily turbulence americké politiky jejich rozhodnutí prožít kus života v USA?