Konec zedníků v (západních) Čechách 

Vesnička Světce nedaleko od Tachova se může pyšnit několika architektonickými skvosty. Kromě známé novorománské Windischgrätzovy jízdárny, která je druhou největší takovou stavbou v Evropě a láká davy turistů, je tu ještě paulánský klášter z druhé poloviny 17. století. V jedné z jeho budov se začala před sedmdesáti lety psát historie tachovského učňovského vzdělávání, když tu vznikla Učňovská škola místního hospodářství se dvěma základními obory – zedník a pokrývač.

Postupně se měnil název – od Střední odborné učiliště stavební přes Centrum odborné přípravy v devadesátých letech až po současnou Střední průmyslovou školu Tachov, Světce. Zároveň s tím se rozšiřovala nabídka oborů, dnes je tu k dispozici několik maturitních oborů včetně informačních technologií nebo technického lycea.

Stále ale zůstává šest oborů učebních včetně toho úplně prvního – zednického. Rozvrh tu funguje tak, že jsou žáci týden ve škole a týden na praxi, která zrovna probíhá v areálu světecké průmyslovky v nedalekém Oldřichově.

Úpadek zedníků

Mezi lakovnou a strojírenskou firmou tu stojí bílá čtvercová budova. V jejím sklepě se intenzivně pracuje, zedničtí učni tu natírají stěny a pokládají dlažbu. „Potřeboval bych to tady uříznout,“ ukazuje jeden z nich na dlaždičku, kde má tužkou načrtnutý tvar, a blonďatý zednický mistr Petr Větrovský mu odpovídá, že to pro něj za chvilku udělá. Tímhle stylem si škola zrekonstruovala celou budovu. Spodek sice ještě není hotový, v horních dvou patrech už je ale stavba dokončená. Jsou tu učexbny s elektronickými tabulemi, kanceláře i moderní toalety. „Pustili jsme se do toho a udělali jsme si to tady svépomocí. Akorát okna jsme si nechali vyrobit a nechali jsme si vylít podlahu,“ popisuje Větrovský.

Když prostory procházíte, ani na chvíli vás nenapadne, že místní zednický obor skomírá. Nicméně je tomu tak. Mistr vzpomíná, že když sem na konci osmdesátých let nastoupil, učilo se tu 180 zedníků a dohlíželo na ně osm mistrů. V posledních letech je tady na mistrovské pozici jen Větrovský, který už je důchodce a plánuje, že bude učit jen do konce školního roku. Ono taky není moc komu vědomosti předávat. V současnosti má jen šest zedníků ve druhém ročníku, protože prvák se loni naplnit vůbec nepodařilo.

Ani letos tomu Větrovský velkou šanci nedává. „Zedníky by mělo školství víc ohodnocovat, k nástupu na tenhle obor chybí mladým motivace,“ říká Větrovský, podle nějž by měl kraj zednické učně víc lákat – buď finančně pomocí stipendií, nebo tak, že budou fasovat oblečení a pracovní pomůcky. „Zednický učeň teď vyfasuje jedny montérky na tři roky. Proč nemůže vyfasovat alespoň dvoje? Cement, lepidlo, to nevyperete,“ popisuje Větrovský a u toho ukazuje halu, kde mají zedníci složené cihly, zárubně a další věci. Na tom se učí zdít. Teprve když to zvládnou, můžou společně s mistrem vyrazit pracovat do terénu a něco si i vydělat. Takovou práci jim nabízejí například v nedalekém jezdeckém areálu, kde trénují parkurové koně.

Už při tréninku pod školní střechou se dá ale podle učitele odhadnout, jestli budou mít na tohle řemeslo vlohy. „Minimálně jde poznat, jestli mají snahu, což je pro případné uplatnění zásadní. Práce je tu všude dost a je dobře placená, ale když kluci někam přijdou, musí se ukázat – prokázat nějakou motivaci a to, že chtějí pracovat. Bohužel je to často tak, že kam je ráno postaví, tam je večer najdou. S tím jim tady nepomůžu. Takhle je vyhodí z pár stavebních firem a oni jdou radši někam do továrny, kterých je tu plno,“ přibližuje, jak po získání výučního listu skončí část z malého počtu místních absolventů.

Zrovna dnes jsou na praxích čtyři ze šesti učňů a půlka z nich už teď ví, že zedničinu dělat nebude. Jeden chce studovat ještě další obor, druhý říká, že půjde raději třeba do fabriky. Předpokládá, že tam bude mít větší jistotu, oddělá si svých osm hodin a půjde domů.

U zbylých dvou je ale přece jenom šance, že se tímhle řemeslem budou živit. „Zedník má uplatnění vždycky. Když budu dobrý, můžu si vydělat dobré peníze a být svým pánem. Původně jsem chtěl jít na právníka nebo něco takového, ale věděl jsem, že maturitu nebo vysokou školu nedám,“ vzpomíná jeden z nich, Šimon Budinský, jak o svém budoucím zaměření přemýšlel.

K řemeslu se prý dostal tak, že ho vzal děda-zedník na stavbu a učil ho. „Chci to dělat do konce života.“

Ještě o něco nadšenější je ze zedničiny jeho kamarád Adam Hovorka. K řemeslu se prý dostal tak, že ho vzal děda-zedník na stavbu a učil ho. „Chci to dělat do konce života, prostě mě to baví. Je tu dost stavebních firem v okolí a časem bych chtěl dělat sám na sebe. Už jsme společně i pracovali, chodili jsme kousek odtud na farmu, dostali jsme i zaplaceno a myslím, že jsme tu práci udělali hezky,“ říká.

Elektrika přitahuje

O patro výš se učí další budoucí řemeslníci – elektrikáři. Zrovna u ponků zkoušejí jednu ze základních elektrikářských dovedností – zapojování vypínače. Část z nich má v trenažérech několik zapojených zařízení, jiní vypadají, že jsou teprve na začátku. „Je to první ročník, takže to ještě nemají tak zmáknuté. Někteří se snaží víc a jiným to zase tak nejde,“ vysvětluje jejich mistr Miroslav Bureš.

Na rozdíl od zedničiny je o obor elektrikář-silnoproud velký zájem, celkem je tu ve všech ročnících elektrikářských oborů zhruba padesátka žáků. Víc než nedostatek zájemců tak místní mistry trápí, že „to kluky nějak čím dál míň baví“. „Moc si neuvědomují, že to řemeslo bude nakonec potřeba. Hodně mění obory nebo úplně školu. A my se jim snažíme vysvětlit, že je to žádaný obor,“ přibližuje mistr Bureš přístup učitelského sboru, který tady logicky tvoří lidé z praxe.

Kdyby se přitom zdejší učitelé naplno věnovali řemeslu, vydělali by si mnohem víc peněz. „Když přijde elektrikář a bude chtít pět set korun za hodinu, tak mu to dají. Ale ve škole to prostě nedostaneme. Chtějí po nás vysokoškolské vzdělání a pedagogické minimum, platy tomu ale neodpovídají,“ stěžuje si Josef Pýcha, napůl mistr a napůl třídní učitel, který se učňům věnuje jak během výukových týdnů, tak i na praxích.

Jenže bez ohledu na finance, práce s dětmi elektrikářské mistry baví. Zmiňují, jak jsou rádi, když se i díky jejich přičinění zvyšuje prestiž místního učiliště. O oboru mluví s nadšením a v superlativech, protože je prý „pořád velice zajímá“.

Pro výuku je samozřejmě kromě zmíněných trenažérových ponků za několik milionů důležitý i materiál – různé součástky. „Máme je od sponzorů, když neustále něco povolujete a utahujete, ničí se to. Ten materiál je drahý,“ popisuje další mistr Stanislav Landergot a ukazuje na skříň plnou elektrosoučástek od řady firem. „Naštěstí máme k dispozici různé komponenty od různých značek, takže se učí úplně se vším,“ dodává Landergot.

Učni z jeho třídy mluví hlavně o tom, že by se rádi uplatnili v nedalekém Německu, kde si „elektrikář může přijít na hezké peníze“. I to je důvod, proč si část z nich tenhle obor vybrala. „Mistři jsou v pohodě a baví mě to. Není to ale úplně jednoduché. Když ty věci nechápete a nesnažíte se, tak to nikdy nepochopíte. Já se snažím a nějak to jde,“ komentuje výuku rusovlasý Daniel Blažek během obědové pauzy.

Jeho spolužák Pavel Jindrák už zjistil, že přes elektřinu cesta nepovede. Je zřejmě jedním z těch, kteří často mění obory, jak zmiňoval mistr Bureš. Nejdřív se učil elektrikářem v Plzni, tam ale propadl a skončil v Tachově. Od příštího roku chce zase jinam, asi do necelých dvacet kilometrů vzdáleného Boru. „Přemýšlel jsem, že bych šel na kuchaře, protože to je takové jednoduché. Ale možná bych zkusil i automechanika,“ plánuje, i když „zatím ještě vůbec neví“.

Jeden ze třiceti

Čtyřicetiletý David Pajdrman provozoval devět let vlastní truhlářství v nedaleké Plané. Nesehnal k sobě ale nikoho, kdo by pracoval s ním. Tak šel učit. „Měl jsem toho pak už nad hlavu,“ vysvětluje profesní změnu v dílně, kde si právě prváci zkoušejí jednoduchou práci se dřevem. Jsou na začátku. Až budou mít za dva roky výuční list, měli by umět vyrábět dřevěné konstrukce i nábytek. Na to všechno tady mají potřebné vybavení včetně strojů na obrábění plošných materiálů, kde se dají udělat třeba kuchyňské linky.

Pajdrman si dal za úkol, že mladou generaci k truhlařině „trošku pošťouchne“. Učně se snaží motivovat například prací s moderní epoxidovou pryskyřicí. Za práci s ní získala jedna z místních žákyň několik cen, vyrobila z ní toaletní stolek. Celkově jsou podle Pajdrmana učnice velmi šikovné a „mají k tomu lepší přístup“. Do prváku chodí vedle jedenácti kluků i dvě dívky. Zrovna ale obě chybějí.

Zatím se to plánované „pošťouchnutí“ Pajdrmanovi příliš nedaří, jak sám přiznává. „Na začátku roku se ptám, co je na tom baví. Odpovídají, že práce se dřevem. Pak ale skoro nic neumějí. Kolega, který je tu asi dvacet let, sleduje, jak toho obecně umějí čím dál míň, což asi souvisí i s tím, jak mladší generaci ovlivňují informační technologie,“ přemýšlí truhlář. Když se podívá na své prváky, odhaduje, že řemeslo budou dělat maximálně tři a „zbytek půjde do továren nebo řídit kamion“. Nejen proto, že by to dělat nechtěli, ale i kvůli tomu, že „na truhlařinu v kraji zase tolik možností není“.

O tom, že se chce truhlařinou živit, je stoprocentně přesvědčen minimálně jeden Pajdrmanův žák. Jan Kafka už za sebou jeden obor má – vyučil se tady v Oldřichově obráběčem kovů. K tomu si chtěl dodělat i maturitu, ale neuspěl. „Truhláře jsem chtěl úplně původně, ale táta mi řekl, ať jdu na obor s maturitou. Tak si to teď dodělávám,“ vysvětluje s tím, že miluje vůni dřeva a truhlařina je jeho vášeň.

Bude to ještě těžší

Kousek od truhlárny je moderně vybavená dílna – jsou tu soustruhy na kovy a několik strojů řízených počítačem, takzvaných CNC. „Kdo to už má zarovnané, přijde ke mně. Ty máš tuto, ty máš tuto,“ přibližuje mistr Petr Egermaier plzeňským dialektem učňům, co mají dělat. „Mám tu šest obráběčů kovů a devět žáků z oboru mechanik-seřizovač. Obráběči jsou učňovští, mechanik-seřizovač si může udělat učňovskou zkoušku a případně pokračovat dál a dodělat si i maturitu,“ popisuje muž s kloboukem na hlavě, koho to v místnosti učí nastavovat soustruhy.

Postupně přechází ke zmíněným CNC strojům. Mají jich tu několik, různé typy – tříosé, pětiosé. Stály miliony a všechny se platily z evropských dotací. „Nahoře ve třídě se děti učí programovat na stanicích bez stroje. Pak si pustí simulaci a vidí, co by se z kovu vyrobilo. Pak se to učí tady u mě,“ říká Egermaier.

Stejně jako zednický mistr Petr Větrovský i on je už v důchodovém věku a v Oldřichově učí dlouho. „Velmi rád potkávám lidi, které jsem poslal do světa. A řeknu jim, že mají hezké auto, a oni odpovědí: ‚Pane učiteli, to je díky vám.‘ Vydělávají si velmi slušné peníze v Německu, hlavně na těch CNC strojích,“ říká s hrdostí v hlase.

Celkově se podle něj jeho žáci oboru většinou věnují. „Jsou velmi dobře uplatnitelní. Jejich výuka je ale finančně náročná. Nejen kvůli pořízení strojů, ale i materiálu, jehož ceny šly v poslední době extrémně nahoru,“ doplňuje Egermaierův dlouholetý kolega Vlastimil Chalupa. Na škole dlouhá léta učil a teď – navzdory tomu, že je taky v důchodu – celé učiliště z pozice zástupce ředitele pro odborný výcvik dočasně řídí. Skončit plánuje s koncem školního roku letos v červnu.

Nicméně ho ale zajímá, jak bude pracoviště, kterému věnoval část života, dál fungovat. Minimálně na příští školní rok to vypadá dobře, počet přihlášek je podle něj „uspokojivý“. Klidně by jich ale bral víc. „Byla by velká škoda, kdyby třeba zednický obor zemřel. Zaplnit ho je pro nás teď ten největší problém,“ říká, nicméně stále si udržuje naději, že se budou zedníci u Tachova vyučovat dál. Zároveň si uvědomuje, že jeho kolegy, kteří na škole zůstanou, čekají ještě těžší časy. „Přichází poslední silný ročník a v dalších letech by měl mít počet žáků vycházejících z devátých tříd sestupnou tendenci. Bude to ještě složitější, protože boj o ty žáky bude ještě větší,“ myslí si Chalupa. Naději, jak říká, mu dodává vědomí, že „bez učňovských oborů se ani v dalších letech rozhodně neobejdeme“.