Tahle generace nemá žádné tabu

Jací jsou vaši dnešní studenti?

Jsou poměrně liberální a otevření – k cizincům nebo k různým menšinám, zkrátka k odlišnostem. Jsou samostatní, cestují sami, někteří z nich dokonce bydlí sami. Překvapivě hodně z nich pracuje, často i polovina třídy. A ne o prázdninách, ale normálně přes týden. A nejen že pracují, ale ještě pracují na sobě. A nepříliš překvapivé je, že se nedokážou odlepit od mobilního telefonu a internetu v něm a dobře se v tomto světě orientují.

Co znamená v tomto případě slovo liberální? Je to nadšená a aktivní otevřenost? Nebo jsou o krok dál a ani je nenapadne zabývat se třeba registrovaným partnerstvím, protože je to něco přirozeného, v čem nevidí hodnotový spor?

Jsou o krok dál. Je to pro ně naprosto normální. Víc cestují, to s tím souvisí, ale hlavně je to jejich život. Na našem gymnáziu je v každé třídě cizinec. Učím ve třídě, ve které je Vietnamec, dívka s mongolským otcem a Britka. Všichni mluví perfektně česky, ale jsou to jasně identifikovatelní cizinci. Nikdo s tím nemá sebemenší problém. Sexuální orientace také není tabu. Někteří naši studenti se k jiné sexuální orientaci hlásí otevřeně. Možná je pro ně dokonce trochu žádoucí být jiný než mainstreamový.

Co je pro dnešní studenty tabu?

To bych musel hodně přemýšlet. Dost možná, že žádná velká tabu tahle generace nezná. Jeden náš homosexuální student přišel na jedné z exkurzí za učiteli s tím, že by pro něj bylo komfortnější bydlet těch pět dní v chatce s dívkami než s chlapci. Nikdo ve třídě se nad tím nepozastavil. Jediný, kdo to musel řešit, jsme byli paradoxně my ve sborovně.

Jak to dopadlo?

Dívky musely přinést potvrzení od rodičů, že jim to nevadí. Ale samy za námi přišly s tím, že s tím souhlasí. Což jen potvrzuje, že tohle skutečně není téma.

Vaši studenti často pracují. Je to touha po samostatnosti, nebo nutnost?

Život ve velkém městě není levný. Vezměte si, kolik stojí vstupenka do kina, večeře, laser game nebo lístek na koncert. Nechtějí si říkat rodičům o každou korunu. Jsou rodiny, kde je to skutečně nutnost – chtějí-li nový telefon, nový notebook nebo letět o víkendu do Paříže, tak pracovat prostě musí. Velmi často však pracují i studenti z ekonomicky zajištěných rodin. Ne snad, že by budovali kariéru, ale chtějí mít kontakt i s něčím jiným než školou. Chtějí se nějak seberealizovat.

O kariéru tu aspoň trošku jde. Sám jste zmínil „práci na sobě“. Jak to vypadá?

Když některý ze studentů ví, že půjde studovat třeba architekturu nebo psychologii, zkrátka výběrovou školu, je zcela běžné, že na přípravné kurzy chodí už od třeťáku, to dřív nebývalo. Řada z nich si dělá jazykové certifikáty. Je to velký trend. Na druhou stranu ale spousta studentů ještě v polovině čtvrťáku neví, na kterou vysokou jít. Není to rozhodování typu „farmacie, nebo přírodověda?“, ale spíš „práva, nebo stavárna?“, tedy úplně odlišné obory. Množství nabídek a možností, které dnes mají, je ohromující. A tak experimentují, pletou se a mění školy. Až za pochodu hledají, co je vlastně zajímá.

Heslo „pracovat na sobě“ zní dobře a dobře se vyjímá v budoucím životopise. Zároveň však něco bere. Volný čas a středoškolský život představují v lidském dospívání podstatnou kapitolu. Co si o tom jako učitel myslíte?

To je samozřejmě pravda, mnozí si krátí dospívání a mládí. Mají školu – teď myslím hodiny a výuku – a mají práci a společné zážitky ustupují do pozadí. Přitom jsou hrozně důležité. Když se vždycky v červnu ptám, co jim školní rok dal, vyzdvihují akce, kde byli společně: exkurze, výlety, práci na společných projektech. Touha po sociálním kontaktu je velmi, velmi silná. Na druhou stranu – práce jim to supluje. Tam si taky vytvářejí kontakty a stýkají se s lidmi. Škola pro ně zkrátka už není jediný svět. Když jim nabídne něco mimořádného, tak jsou hrozně vděční. Pokud ne, zařídí se jinak.

Řekl byste, že lépe?

Podle jejich představ lépe. Škola je logicky dost omezující. Na výlet jedou rádi, ale nelíbí se jim, že večerka je v deset a k tomu žádný alkohol a cigarety. Pokud to není ono, říkám, jeďte sami na víkend. Tam je možné všechno – třeba se hromadně opít.

Jak by mohli být jiní?

Rozumějí vaši studenti technologiím lépe než jejich předchůdci? Rozumějí jejich fungování?

V každé třídě je pár jedinců, kteří jsou technologicky velmi zdatní a rozumějí i samotnému procesu. Jako to bylo vždy. Zbytek jsou uživatelé či rovnou konzumenti toho, co se jim nabízí.

Ovšem proti rodičům mimořádně schopní uživatelé…

Ano, a především v některých specifických věcech. To se týká hlavně fotek a videí. Je to svět, ve kterém žijí. Občas dávám studentům za úkol natočit krátké video, a když mají k dispozici kvalitní techniku, vyrobí něco, co by padesátníci považovali za profesionální práci. Jsou zdatní i v jakési hrubé práci s informacemi a daty, ve sdílení, přenášení a nahrávání. A samozřejmě taky v opačném gardu, tedy přesunu informací z internetu do jejich zařízení, čemuž je možné říkat krádež. V tom jsou velmi dobří. A místy je to celé úsměvné. Probírali jsme, jaký slogan bude mít třída na šerpě na maturitním plese, a jednodušší pro ně bylo uspořádat anketu na Facebooku než se dohodnout naživo ve třídě.

Cítíte v praxi, že technologie mění vzdělávání?

Řada našich studentů má pocit, že školu nepotřebují. Když jste dřív něco chtěl vědět, bylo nutné jít do školy nebo do knihovny. Dnes jsou tyto informace k dispozici na mobilním telefonu. To se netýká jen faktografických předmětů jako dějepis nebo biologie. Na YouTube rychle najdete vysvětlení integrálů. Je snadné mít pocit, že škola je zbytná, a co je klíčové, redukuje se do sféry sociálních kontaktů. Zkrátka do ní nechodíte za vzděláním, ale za kamarády a vrstevníky.

Co to znamená pro učitele?

Nabízím něco, co se na internetu nenaučíte. Mluvit před lidmi, argumentovat – tohle si prostě musíte zkusit. A přemýšlím, co ve škole vůbec dělat a jak. Snažím se jim ukázat, že mít Wikipedii v kapse je fajn, ale fakta musíte umět třídit a chápat. A že to je klíčové v době informační záplavy, v níž žijí.

Když se zvedá hladina vody, můžete buď postavit domy na kůlech, nebo se utopit. Jak je na tom informační gramotnost? Zlepšuje se? Přizpůsobují se vaši studenti, nebo se topí?

Upřímně – zatím je to tak, že ten nutný základ vědomostí a znalostí, díky němuž se můžeme základně orientovat, je u dnešních studentů v mnoha ohledech nižší. Přesvědčení, že když mám znalost v telefonu, nemusím ji mít v hlavě, je dost silné. To není žehrání starší generace. To je vypozorovaný fakt.

Jsou vaši studenti ochotní veřejně se angažovat?

Nejčastěji to je dobrovolnictví, což ve svém volném čase dělá opravdu hodně lidí. Chodí do nemocnic, neziskovek, vedou děti v oddílech nebo kroužcích. Jsou přesvědčení, že to má smysl. A mají před sebou širokou paletu toho, co všechno je možné dělat.

Láká je politika?

Když byla stávka Vyjdi ven, účastnila se jí drtivá většina. Ale nepřeceňoval bych to – nechci být cynik, ale přece jen to bylo v době vyučování. Chodí k nám lidé, kteří už mají jasný politický názor a pomáhají politickým stranám při kampaních. Těch je menšina, samozřejmě. Ale jisté náznaky tu jsou. Při jedné z hodin jsem dal studentům dobrovolný úkol, ať si smluví schůzku s poslancem, europoslancem nebo senátorem, ministry jsem dal jako bonus. Třetina z nich to skutečně udělala. Třetina a dobrovolně – to už je hodně.

Jak se jim to líbilo?

Byli nadšení. Setkání s živým politikem je samozřejmě svého druhu zážitek. Také si ale uvědomili, že politika rozhoduje i o jejich životech a že by se o ni měli aspoň minimálně zajímat. Což je úkol školy. Česká společnost není moc angažovaná, tak proč by měli být zrovna oni?