Nemáte na to

Je středa před obědem a nekonečný zástup mladých lidí míří na přijímací zkoušky na pražskou filozofickou fakultu. Hned u vchodu varuje některé z nich černovláska, opřená ležérně o dveře: „Kam se ženete? Vždyť vám tady jenom vymyjou mozky!“ Ale mládež nedbá a hrne se dovnitř. Testy na obor „dějiny umění“ začínají v pravé poledne. Několik stovek rozechvělých adeptů moudrosti zaplňuje velkou aulu. Čekají je otázky typu „kdy u nás začaly jezdit tramvaje“ nebo „jaké domácí literární dílo byste navrhli na státní cenu“. Nesprávná odpověď na některou z nich jim může navždy zavřít šance dále studovat.

To je v pořádku

Letos se na vysoké školy hlásí 105 tisíc zájemců, podle odhadu Ústavu pro informace ve vzdělávání ale může být přijato nejvýš 45 tisíc. Čísla jsou až na detaily stejná jako loni, což se dá vyložit dvěma způsoby. Buď tak, že se strmý růst odmítnutých zájemců konečně zastavil, anebo že při prudkém poklesu populačního ročníku (v roce 1979 se narodilo ještě bezmála 170 tisíc Čechů, rok nato už o 20 tisíc méně) zájem nadále roste. Ať už zvolíme kterýkoli výklad, na beznadějném výhledu letošních maturantů to nic nemění. Jak stojí výše, populační ročník má 150 tisíc chlapců a dívek, z nich se hlásí na vysokou 50 tisíc (zbylí uchazeči jsou z řad dříve odmítnutých) a úspěch zaznamená zhruba 20 tisíc (druhou polovinu šťastlivců tvoří opět neúspěšní kandidáti z minula). Pro většinu ostatních platí: vítejte do života. Nebo lépe řečeno: vítejte na pracovním úřadě. Podle náměstka ministra školství Josefa Průši je to tak dobře: „Ne každý maturant je schopen vysokou školu vystudovat. Zvlášť na některých školách se potýkáme s vysokou propadovostí.“ Slovem „propadovost“ má náměstek na mysli to, že student nedokáže splnit všechny povinnosti prvního ročníku, například ztroskotá na nějaké zkoušce. Z loňských prváků nepostoupilo do druhého ročníku přes devět tisíc studentů – více než pětina.

Filtry žádoucí a nežádoucí

Argument, že ne každý maturant má na vysokou školu, však dnes odmítají i samotné univerzity. „Mezi přijatými a zamítnutými není vždy velký rozdíl. Přijímací zkouška vám vytvoří určité pořadí, ale tam, kde uděláme čáru, není nějaký pronikavý zlom,“ říká rektor Masarykovy univerzity Jiří Zlatuška. O postupu přes dělicí čáru navíc často rozhodnou body za vysvědčení, což není zrovna přesné měřítko. Mezi středními školami totiž existují velké rozdíly v rozsahu požadovaných znalostí, takže někteří studenti proniknou do vítězné skupiny jen díky tomu, že měli štěstí na méně náročné pedagogy. Současný systém, odhánějící každoročně podstatnou část mladé generace od možnosti dál se vzdělávat, považuje čím dál víc lidí za scestný. „V budoucnu na to tenhle stát doplatí,“ říká brněnský rektor Zlatuška. „Mnozí odmítnutí adepti zamíří na pracovní úřad, kde ale najdou práci jen stěží,“ doplňuje ho rektor olomoucké univerzity Lubomír Dvořák. „Vysokoškolák je levnější než nezaměstnaný. A to nejen kvůli podpoře, ale vůbec.“

Tak kde je problém? Podle rektorů pochopitelně ve financích. Vysoké školy mají státem určený nárůst přijatých, letos o pět procent. Každého studenta přijatého „navíc“ si školy musí zaplatit samy. „Jedeme na doraz,“ stěžuje si Zlatuška. „V minulém roce jsme nabrali více studentů a doplácíme třicet milionů.“ Proč tedy ministerstvo nepovolí školné? „Vznikl by tím nežádoucí sociální filtr,“ vysvětluje náměstek Průša. „Náklady na studium, zejména mimo domovskou obec, jsou už nyní dost vysoké a se školným by určité sociální skupiny byly diskriminovány ještě více.“ Co si ale počít s faktem, že již dnes má u nás žák dělnických rodičů desetkrát menší šanci dostat se na vysokou školu než syn dvou vysokoškoláků? Za tento „sociální filtr“, na Západě nevídaný, přitom nemůže školné, nýbrž elitářský systém vzdělání, který dosud beze změny přežívá z dob komunistické diktatury. Naopak nejrovnostářštější je z tohoto pohledu Austrálie, kde mají dělníci usilující o vysokoškolský diplom pětkrát větší šanci než u nás. Australská vláda před deseti lety zavedla na všech univerzitách školné. Školy mohly rozšířit nabídku na dvojnásobek a poplatky nikoho neodradily, protože si na ně mohl každý výhodně půjčit. Náměstek Průša však podobný příklad sledovat nechce: takový model by prý v české společnosti, která je zvyklá na paternalistický dohled státu, nešel použít. Navíc hodnotit potíže dětí z dělnických rodin jako „sociální filtr“ je podle Průši „velmi nepřesné“.

Příští rok to klapne

Ještě loni se naděje mnohých obracely ke vzniku soukromých vysokých škol. Právo na založení takové školy uděluje vládou jmenovaná Akreditační komise, kde zasedají zástupci akademické obce. Komise schválila od 1. ledna návrh dvou – Evropského polytechnického institutu v Kunovicích a Bankovního institutu v Praze. O udělení licence však nakonec rozhodne ministerstvo školství, takže zatím není jisté nic, ani kolik by přijaly zájemců. Jedinou alternativou proto zůstávají vyšší odborné školy. Většině mladých lidí však jde o vysokoškolský titul, ten získají pouze na vysoké škole. Menší či vůbec žádnou tlačenici u přijímacích zkoušek slibují ministerští úředníci už od roku 1993, kdy přešel vrchol populační vlny devatenáctiletých. Zatím se jejich proroctví nesplnilo, dokonce ani letos, po strmém pádu mezi ročníky 1979 a 1980. Přesto náměstek Průša tolikrát nesplněný slib opakuje znovu: napřesrok to prý už určitě klapne. Bude totiž maturovat tzv. prázdný ročník, který vznikl před čtyřmi lety návratem k povinné deváté třídě, kdy z dosud nepovinné devítky nastoupilo na střední školy jen minimum žáků. Ke zhruba deseti tisícům příštích maturantů se pak mohou připojit všichni neúspěšní z letoška a jejich šance bude tentokrát opravdu solidní.