5. Jak se dostat na Oxford

Na proslulé britské Univerzitě v Oxfordu studuje každý rok podle statistiky třicet až čtyřicet Čechů, a ať už jsou na kterémkoli z jejích rozmanitých oborů, naprostá většina z nich to dotáhne až k diplomu. Splnit si sen o vzdělání na jedné z nejkvalitnějších a nejstarších světových vysokých škol je tak nejen možné, ale existuje i celkem slušná šance v tom uspět.

Neříkej, ale ukaž

V porovnání například s většinou oborů Univerzity Karlovy jsou zkoušky na Oxford komplexnější, nestačí jen projít testem, případně osobním pohovorem. Přihlášky se podávají přes webové stránky školy a zájemce o studium – ať už bakalářské nebo magisterské – musí nejdříve sepsat v angličtině tzv. personal statement, jinak řečeno motivační dopis. Na internetu je lehko k nalezení řada doporučení, jak ho sestavit, na tohle téma existují i knihy (So You Want to Go to Oxbridge), podle českých absolventů školy je ale dobré dodržovat jedno základní pravidlo.

„V angličtině se traduje ‚neříkej, ale ukaž‘ – a je dobré se toho držet,“ říká Radim Lacina, který na Oxfordu vystudoval bakalářské studium lingvistiky a filozofie. „Čili daleko lepší než psát, že tu školu a obor chci studovat proto a proto, že jsem jí fascinovaný, je popsat, že už má člověk v daném oboru něco za sebou. Prostě ukázat, že dělal něco navíc ve srovnání s ostatními. Může to být rozmanité, od účasti na nějaké olympiádě přes stáž, která se váže k danému oboru, o nějž máte zájem, až po nějaké další konkrétní aktivity.“

V případě bakaláře mívá motivační dopis kolem jedné až dvou stránek, u magisterského studia pak většinou zhruba pět stran. Radim Lacina ten svůj piloval řadu týdnů, k tomu, jak ho psát, pročetl vše, co bylo na internetu veřejně dostupné, později ho dal číst kamarádům a jednomu rodilému mluvčímu. Výsledek pak odeslal na Oxford. Další podmínkou, kterou musel jako budoucí bakalář splnit, bylo doložení výsledků maturitní zkoušky. Když se hlásil, neměl ji ještě složenou, učitelé mu tak museli vyplnit očekávané výsledky.

Na Oxford je, jak říká, nejlepší mít samé jedničky, maximálně jednu dvojku. Uchazeč musí reálný výsledek škole dodat zpětně, kdyby měl ve skutečnosti horší známky, než byl předpoklad jeho učitelů, nesplnil by podmínky a neuspěl. Někdo z učitelů musí také zájemci o studium napsat v angličtině doporučující dopis, přeposlaný pak společně s přihláškou do Velké Británie. Po motivačním dopise následuje – opět v angličtině – písemný test, který lze absolvovat v Praze na British Council. Většinou se při něm zkoumají studijní předpoklady, často porozumění textu vážícímu se k oboru studia, student musí analyzovat, co z něj vyplývá a proč.

Proč jsou zebry pruhované

Tohle vše je stále v rámci prvního kola bakalářského přijímacího řízení, které je na dálku a vede k zúžení počtu uchazečů. Těm, kteří uspějí, přijde z Oxfordu dopis, že jsou přizváni ke druhému kolu. Přesně to se stalo i Radimu Lacinovi, a tak se mohl vypravit do Velké Británie. Oxford každému zahraničnímu uchazeči platí dva tři dny pobytu v místě včetně jídla. To umožňuje hlásit se na školu i zájemcům ze sociálně slabších rodin, kteří by si to nemohli z finančních důvodů dovolit.

„Na Oxfordu se vyučuje většinou v malých, intimnějších skupinách, kdy dostáváte za úkol řešení různých otázek a problémů a k tomu hodně literatury. Při pohovoru mě zkoušeli, jak bych na takové učení reagoval. Neptali se na faktické věci, kdy by testovali nějaké encyklopedické znalosti. Místo toho mi pokládali otázky, kdy jsem musel ukázat, jak o nějakém problému přemýšlím,“ popisuje Lacina průběh ústního pohovoru. „Takže třeba u filozofie je zajímá, jak člověk ví, že existuje Kalifornie, když tam nikdy nebyl. U biologie se zase třeba ptají na to, proč jsou zebry pruhované.“

Vedle toho se zkoušející může dotazovat i na dříve zaslaný motivační dopis, který má u každého k pohovoru přicházejícího studenta v podkladech. V případě magisterského studia probíhá přijímání na Oxfordu trochu jinak než u bakalářů. Místo jednoho doporučujícího dopisu jsou potřeba tři a také dvě ukázky předchozí akademické práce. To může být bakalářská práce nebo nějaký jiný už napsaný odborný text.

„Svoji bakalářku jsem předělal a druhou práci jsem napsal úplně novou, protože jsem ji tehdy neměl,“ říká o svých přijímačkách absolvent magisterského studia blízkovýchodních vztahů na Oxfordu Dominik Presl. Na magistra se většinou nedělají ústní zkoušky, u motivačního dopisu záleží hodně na tom, aby se v něm dotyčný nějak odlišil od ostatních, něčím osobním zaujal. „Všichni uchazeči jsou kompetentní, jde o to vybočit nějak z davu. Najít si nějaký úhel, ze kterého působíte unikátně,“ vysvětluje Presl. „U mě to bylo, myslím, to, že jsem psal o svém ročním životě na Blízkém východě. Dokládal jsem tím větší zájem o téma studia.“

Na Blízký východ, do Bejrútu a Káhiry, Presl odjel po absolvování bakaláře v Česku, aby na vlastní oči viděl a zažil země, o nichž se učil teoreticky. V Káhiře byl na stáži na české ambasádě. Vedle snahy ukázat zkoušejícím něco výjimečného se podle českých absolventů Oxfordu rozhodně vyplatí vůbec si připustit, že by člověk mohl na takovéhle škole studovat. „Mě k tomu přivedl kamarád, který už takovou zkušenost měl a na pivu mi řekl, ať to taky zkusím. Do té doby mi to vůbec nepřišlo na mysl, zdálo se mi to neuskutečnitelné,“ vzpomíná Lacina. „No a pak jsem se do toho zapřel a ono to šlo.“