Cena za lehkost

V rozích chodeb blikají kamery, další visí ve skladech a jedna míří přímo na střed pracovního stolu místnosti, kam se lze dostat pouze se speciální kartou. Do další se dostanou jen tři prověření lidé. Pár dní před posledním kolem Národních srovnávacích zkoušek (NSZ), lidově nazývaných Scio testy, je kancelář se stolem, kde se testy vyvíjejí, prázdná. Druhá je naopak plná pracovních listů a pouhé tři povolenky ke vstupu mají jasný smysl. Několik desítek správně umístěných křížků na papírech za zamčenými dveřmi totiž rozhoduje o osudu budoucích vysokoškoláků a je vytištěným symbolem toho, jak moc se přijímací řízení v Česku za poslední léta změnilo. A také jak fatálně zatím selhávají drahé pokusy transformovat českou maturitu na všeobecně respektovanou zkoušku.

Těžká příprava

Pokud jste se ucházeli o místo na vysoké škole v roce 1995, měli jste proti sobě jeden z nejsilnějších ročníků od konce války se 180 tisíci vrstevníky. Studenti, kteří se o stejné místo ucházejí dnes, mají konkurenci o plnou polovinu menší. Nemluvě o tom, že si mohou vybírat z téměř 30 veřejných škol a více než 40 soukromých a že základní vstupenku už dávno nepředstavuje bezchybné memorování telefonních seznamů. „Kdo se chce dostat na vysokou školu, dostane se,“ říká školský specialista Ondřej Šteffl, který před 15 lety přinesl do Česka zmíněné Scio testy.

Jde o obdobu amerických SAT testů, jež na rozdíl od kontroly schopnosti zapamatovat si stovky údajů zkoumají, jak je student schopen zvládnout studium. Postupem času se mu povedlo přesvědčit zdejší akademiky, ať metodu, nazvanou oficiálně Národní srovnávací zkoušky, využijí při přijímačkách pro nové studenty. Dnes je využívá zhruba třetina fakult na veřejných vysokých školách. Pro studenty to v praxi znamená, že se s výsledkem jednoho placeného testu mohou hlásit na několik škol a test mohou opakovat až šestkrát, dokud nebudou s výsledkem spokojeni. Jenom letos vytiskla společnost Scio 60 tisíc testů a klasické přijímací zkoušky, které si pamatují nynější čtyřicátníci, žáky potrápí pouze na vybraných fakultách, o něž je mimořádný zájem. Sem patří například nezbytné a místy tvrdé talentové zkoušky na umělecké školy nebo požadavek lékařských fakult, aby studenti byli schopni naučit se zpaměti odpovědi na tisíce otázek. Občas ale není nutné absolvovat ani jedno. Podle Šteffla zhruba polovina fakult de facto nedělá přijímací zkoušky vůbec. V situaci stoupající konkurence a klesajícího počtu žáků je řada škol vděčná za jakéhokoli studenta a na většinu technických oborů postačí průměr známek ze střední školy, v jiných případech dokonce jenom motivační pohovor. Sečteno a podtrženo – dostat se na vysokou školu nebylo v Česku nikdy lehčí než dnes.

Tohle všechno však automaticky neznamená, že tato země je plná maturantů, kteří při sousloví „přijímací řízení“ lhostejně mávnou rukou. Devatenáctiletá Taťána Smělíková si dává na přípravě na vytouženou školu hodně záležet. „Dostat se do Prahy na žurnalistiku je teď úplně nejvyšší cíl, který mám,“ říká začínající novinářka z Ostravy. S přípravou začala už loni v létě, a přesto se nedokáže zbavit pocitu, že to bylo příliš pozdě. Obezřetnost je namístě – populární obor přijímá pouze každého desátého studenta a ti musí projít testem všeobecného rozhledu, češtiny, historie či jazyků. I přesto, že příprava je těžká, vyhovuje Taťáně originální systém na žurnalistice víc než NSZ. Součástí Scio testů je totiž i matematická část, která jí, na rozdíl od těch ostatních, vždy dělá problémy a stahuje celkový výsledek dolů. „Pro tenhle obor je vůbec nejdůležitější rozhled a to, jestli umíte psát,“ vysvětluje studentka. Přípravný kurz, několik dalších přihlášek na jiné školy a další náklady spojené s přijímačkami ji stály už víc než deset tisíc korun a snaha dostat se na školu pro ni znamená spoustu stresu.

V podobné výši své náklady odhaduje i Tereza Brousilová z pražského gymnázia PORG, která se touží dostat na práva či ekonomii. Tuto mladou ženu si naopak nové formy přijímaček získaly. „Baví mě dělat testy, takže mi to vyhovuje. A dává mi to smysl, protože právníci by měli umět dobře porozumět textům,“ popisuje výhody Scio testů Tereza.

Nohy na stůl

Odpověď na to, co přesně by uchazeč o studium měl vědět a jak vybrat toho s nejlepšími předpoklady, se školy pokoušejí najít už léta bez jednoznačného výsledku. „Dnes chodí na vysoké školy takové množství lidí, že individuálně se jimi školy ani zabývat nemohou,“ říká publicista Tomáš Feřtek, který se školství intenzivně věnuje. Řešení se hledá jinde. Na Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy se letos hlásí kolem 6800 uchazečů. Podle proděkana pro studijní záležitosti Petra Soukupa je primárním cílem z téhle masy lidí vybrat ty, kdo studium zvládnou a mají o něj opravdový zájem, což se katedry snaží zjistit testy studijních předpokladů v kombinaci s pohovory a vlastními testy.

Na to, jak zjistit, ze kterého z nich bude dobrý sociolog, nebo kdo vůbec studium dokončí, školy odpověď neznají. Vědí však zcela přesně, kde ji rozhodně nemají hledat. V roce 2011 spustil tehdejší ministr školství Josef Dobeš po dlouhém období příprav a kontroverzí státní maturitu. Ta měla sjednotit do té doby roztříštěný systém závěrečných středoškolských maturit, v němž kvalita kolísala podle školy, a vrátit zkoušce ztracenou prestiž. Jen do roku 2010 projekt spolkl skoro 600 milionů a s velkým úspěchem se nesetkal. Naopak, řada studentů i odborníků ho kritizovala kvůli nejednoznačným otázkám, jež nevycházely z klasického učiva, i kvůli tajení celého procesu přípravy či hodnocení. Neujala se ani myšlenka, že kvalitnější forma dvojúrovňové maturity kompletně nahradí přijímačky. Čekání trvalo příliš dlouho a řada škol se za ta léta dávno zařídila jinak.

Dnes je jasné, že státní maturity, které letos stojí stát zhruba 154 milionů korun, novými přijímacími zkouškami nebudou. „I přes několikaletou snahu v zásadě nevíme, co vlastně maturita měří a jak souvisí se studiem u nás,“ říká Petr Soukup. Další kolegové připomínají, že státní maturity nepřinášejí školám v podstatě žádnou informaci o schopnostech studentů ani mezi nimi nedokážou rozlišovat podle studijních předpokladů.

Nápadu použít maturitu jako přijímací kritérium se však ministerstvo úplně nevzdalo. Ministr Marcel Chládek spolu s rektory plánuje zahájit kulatý stůl, kde by měli podobu maturity vyhovující i vysokým školám probrat. „Jednou z možností je systém, ve kterém musí maturant splnit základní část testu, aby ho systém následně pustil do vyšší úrovně,“ popisuje mluvčí ministerstva Klára Bílá nejnovější úvahu ministerstva, podle níž by se žák měl postupně dostat až na stupeň, který bude konkrétní vysoká škola uznávat jako přijímací zkoušku.

Studenti si mezitím z maturity těžkou hlavu nedělají. „Teď maturuji, a když to přeženu, mohu si dát nohy na stůl,“ říká výše zmíněná Tereza Brousilová. Stojí sice o slušný výsledek, ale zároveň díky Scio testům dokáže, stejně jako velká část studentů, už dávno před maturitou říct, jestli se na zvolený obor dostala, či nikoli. Stačí se podívat na to, jaký výsledek zkoušek stačil pro loňské uchazeče, a porovnat ho s tím svým. Jistotu přinášejí i školy, jež přijímají na základě známkového průměru. Hlásit se na vysokou školu totiž dnes znamená vědět mnoho věcí dopředu. Na internetu jsou k dispozici ukázky testu, které nabízí Scio i univerzity samotné, existuje spousta literatury i přípravných kurzů a studenti přesně vědí, co je čeká. „Dostat se na vysokou školu je dnes lehčí,“ shrnuje Tomáš Feřtek, když porovnává situaci se stavem před 15 lety, kdy zůstávaly tisíce nadaných studentů před branami univerzit. „Jenom si musíme uvědomit, že pojem vysoká škola teď znamená cosi úplně jiného.“ Zatímco před 20 lety měl titul z jakékoli univerzity prestiž a zároveň nebyl pro řadu zaměstnání nevyhnutelný, nyní má pro mnoho pracovních postů pozici životní nutnosti. Ruku v ruce s tím jde fakt, že existují školy, na kterých je možné titul získat podobně jako rohlík v supermarketu, a vedle nich školy, o něž se musí tvrdě bojovat. Záleží jen na tom, kdo se s čím spokojí.