Proč je třeba uvítat nenadálý Trumpův čínský pragmatismus
Dnešní Čína není jako Sovětský svaz za Ronalda Reagana
Pravidelní čtenáři mých komentářů vědí, že nejsem velkým příznivcem zahraniční politiky prezidenta Donalda Trumpa v jeho druhém funkčním období. Od vyhrožování zabráním Grónska a připojením Kanady přes jednostranné zvýšení cel na astronomickou úroveň až po fiasko s válkou proti Íránu – Trump se chová bezohledně, chaoticky a působí velice destabilizujícím dojmem. V jedné klíčové oblasti by se však mohlo ukázat, že má správné instinkty – a možná dokonce i správnou politiku: ve vztazích mezi USA a Čínou.
V Trumpových nedávných interakcích s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem jsme měli možnost vidět jeho tvář, kterou málokdy ukazuje – byl uctivý, téměř pokorný, dychtivý zdůraznit jejich osobní vztah. Si Ťin-pching naopak zůstal formální, ukázněný a nijak zvlášť vřelý. Tato asymetrie byla výmluvná.
Trump je posedlý mocí. Uvažuje v kategoriích vlivu a dominance spíše než ideologie nebo hodnot. Uráží evropské spojence, protože chápe, jak jsou stále závislí na americké vojenské ochraně a přístupu na americké trhy. Trump vycítí slabost a využívá ji.


Ovšem v případě Číny pochopil něco, s čím se velká část Washingtonu emocionálně stále těžko smiřuje: Peking má obrovskou vlastní sílu – ekonomickou, technologickou, průmyslovou i vojenskou – a umí ji účinně uplatnit. Trump se tak posunul od agresivního postoje ke složitější směsici rivality a spolupráce. To je možná to, co tento vztah vyžaduje.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu










