Proč je třeba uvítat nenadálý Trumpův čínský pragmatismus

Pravidelní čtenáři mých komentářů vědí, že nejsem velkým příznivcem zahraniční politiky prezidenta Donalda Trumpa v jeho druhém funkčním období. Od vyhrožování zabráním Grónska a připojením Kanady přes jednostranné zvýšení cel na astronomickou úroveň až po fiasko s válkou proti Íránu – Trump se chová bezohledně, chaoticky a působí velice destabilizujícím dojmem. V jedné klíčové oblasti by se však mohlo ukázat, že má správné instinkty – a možná dokonce i správnou politiku: ve vztazích mezi USA a Čínou.

V Trumpových nedávných interakcích s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem jsme měli možnost vidět jeho tvář, kterou málokdy ukazuje – byl uctivý, téměř pokorný, dychtivý zdůraznit jejich osobní vztah. Si Ťin-pching naopak zůstal formální, ukázněný a nijak zvlášť vřelý. Tato asymetrie byla výmluvná.

Trump je posedlý mocí. Uvažuje v kategoriích vlivu a dominance spíše než ideologie nebo hodnot. Uráží evropské spojence, protože chápe, jak jsou stále závislí na americké vojenské ochraně a přístupu na americké trhy. Trump vycítí slabost a využívá ji.

Ovšem v případě Číny pochopil něco, s čím se velká část Washingtonu emocionálně stále těžko smiřuje: Peking má obrovskou vlastní sílu – ekonomickou, technologickou, průmyslovou i vojenskou – a umí ji účinně uplatnit. Trump se tak posunul od agresivního postoje ke složitější směsici rivality a spolupráce. To je možná to, co tento vztah vyžaduje.