Proč nejde vládnout s politikem, jako je Geert Wilders. Nizozemská lekce

Jsme koalicí čtyř velmi odlišných stran. Ale máme rámcovou dohodu a máme vládní program. To je to, co mě i ostatní zavazuje. Nejsou to individuální názory lídrů koaličních stran, ale je to dohoda a program,“ přesvědčivě vysvětloval letos na jaře Respektu Caspar Veldkamp, v té době ministr zahraničí Nizozemska.

Jeho středopravá, křesťanskodemokratická Nová společenská smlouva (NSC) tehdy fungovala deset měsíců v koaličním kabinetu, jehož součástí byla i Strana pro svobodu (PVV) kariérního politika a krajně pravicového populisty Geerta Wilderse. V rozhovoru Veldkamp hovořil o nutnosti kompromisu, který je podle něj zakořeněn v nizozemské politické kultuře – pouze ten vede k tomu, že i značně odlišné strany dokážou fungovat ve vládě a sloužit tak občanům.

Dva týdny poté se však ukázalo, že kabinet nedostal přezdívku „nešťastné manželství“ pro nic za nic, protože „vláda kompromisu“ se rozpadla. Wilders, který je sice lídrem strany, ale nezastával v kabinetu žádnou funkci, rozhodl, že z koalice vystoupí. Vysvětlil to tím, že ostatní partneři brzdí plány na „nejpřísnější migrační politiku v historii Nizozemska“, na níž se rok předtím dohodli při sestavování kabinetu.

Zástupci zbývajících tří vládních stran se proti tomu ohrazovali a tvrdili, že s přísnějšími imigračními pravidly souhlasí. Wilders se podle nich zachoval jako fotbalista předstírající, že byl faulován. Kabinet každopádně ztratil potřebnou podporu a Nizozemci půjdou v říjnu k předčasným volbám – které podle všeho zase vyhraje Wildersova strana. Odchod z vlády ji ani v nejmenším neoslabil. Pokud šlo o promyšlený tah, jak včas opustit nefunkční a nepopulární kabinet, pak se povedl.

Navíc Wilders dosáhl posunu celospolečenské debaty o migraci a dalších tématech značně doprava. „On to vlastně vyhrál,“ vysvětluje politolog Petr Kopecký působící na Leidenské univerzitě a CEVRO institutu. „Třetí koaliční strana, lidovci, převzala jeho protiimigrační postoje a posunula se hodně vpravo, už například odmítá spolupracovat s labouristy, což dříve lidovci dokázali. Ale proč by lidé volili je, když tyhle postoje už autenticky a dlouhodobě hlásá Wilders?“

Dost spletitý nizozemský příběh má přitom i obecnější rovinu. Může pomoci při hledání odpovědi na zásadní otázky, které jsou čím dál aktuálnější v řadě zemí: zda se snažit extremisty oslabit a přetahovat jim voliče částečným přebíráním jejich agendy a přitvrzováním třeba i s argumentací, že je to pořád ve výsledku menší zlo, potažmo s nimi spolupracovat a začlenit je do politiky, nebo je naopak izolovat.

Vláda z rozumu

Strana vedená politickým matadorem Geertem Wildersem vyhrála nizozemské volby v listopadu 2023 ziskem 23 procent hlasů. Mužem, který začínal ve středolevé, tradiční nizozemské Lidové straně pro svobodu a demokracii (VVD), z níž vzešel třeba i současný generální tajemník NATO Mark Rutte. V roce 2004 z ní však Wilders odešel, protože odmítal podpořit vstup Turecka do Evropské unie.

Založil Stranu pro svobodu a stal se proponentem protiimigrační a protiislámské politiky v Nizozemsku. Islám dlouhodobě popisuje jako totalitní ideologii, která se v mnohém neliší od nacismu. Jeho dlouhodobým cílem bylo také referendum o vystoupení z EU. Po letech politické izolace, kdy s ním prakticky nikdo nechtěl spolupracovat, se ale s příchodem uprchlické krize zhruba před deseti lety do centra politické a společenské debaty dostali ti, kdo chtěli příchod migrantů radikálně omezit. I tradiční strany jako zmíněná VVD se postupně posouvaly doprava a přebíraly část Wildersovy rétoriky.

Únava voličů z dlouhého vládnutí Marka Rutteho a roztříštěnost politické scény (předloni se do 150členné sněmovny dostalo 18 stran) postupně vytvořily prostor, v němž mohl Wilders čím dál víc operovat. Navíc se výrazně dostala do popředí krize bydlení – nedostatek dostupných bytů a dlouhé čekací lhůty. Wilders ji dokázal propojit s migrací a uprchlíky, čímž posílil svůj apel na voliče frustrované nejen ze stagnace vlády, ale i kvůli každodenním problémům.

Postupně stoupal nahoru a v roce 2023 volby vyhrál, přičemž porazil po mnoho let nejúspěšnější stranu, rodnou VVD. A co víc, byl tím, kdo měl složit vládu. Po více než 200 dnech úmorného vyjednávání se to nakonec podařilo: v kabinetu kromě Wildersovy strany, lidovců a křesťanských demokratů usedlo také pravicově-populistické Hnutí zemědělců a občanů (BBB).

Protože přímo s Wildersem někteří členové těchto uskupení vládnout nechtěli, neusedl v kabinetu ani on, ani ostatní lídři koaličních partají. Vedl ho úřednický premiér Dick Schoof, bývalý šéf nizozemské tajné služby, který není členem žádné strany, dokonce ani ve volbách nekandidoval. A ačkoli ve vládním kabinetu byly strany z různých částí politického spektra, v řadě ohledů nacházely konsenzus – včetně wildersovců.

„Stačí se podívat na to, jak Wilders hlasuje v parlamentu – prakticky ve všech otázkách s liberály. On si prostě jen zabral tu část politického spektra, která je pravicově orientovaná ve společensko-kulturních otázkách: národ, menšiny, migrace. V tom je jednoznačně radikálně pravicový,“ vysvětluje Petr Kopecký

Zároveň přihlížel k tomu, že velká část jeho elektorátu jsou lidé sociálně slabší. „S ohledem na to, trochu proti vlastnímu ryze pravicovému přesvědčení, občas Wilders podpoří nějakou spíše populistickou politiku – třeba že by se neměl zvyšovat věk odchodu do důchodu a podobně. Ale v drtivé většině případů hlasuje s ekonomickými liberály,“ dodává politolog.

Pravicový kanibalismus

Harmonické soužití to však nebylo. Už při jednání o vzniku vlády se ve vzduchu vznášela otázka, zda je dobrý nápad uzavřít manželství z rozumu s neřízenou střelou. S člověkem, který kabinet dost možná potopí v momentě, kdy to pro něj bude výhodné – zvlášť když ostatní strany začnou jeho agendu přebírat. „A to přesně se také stalo, alespoň v otázkách migrace,“ říká Kopecký.

Wilders z pozice poslance opakovaně útočil na vládu třeba kvůli rozhodnutí pokračovat v nizozemské pomoci napadené Ukrajině. Odmítal totiž radikální zvyšování výdajů na obranu. Kritizoval také žádost ministra zahraničí, aby Evropská unie přehodnotila asociační smlouvu s Izraelem kvůli humanitární katastrofě v Pásmu Gazy. V mládí Wilders strávil rok v izraelské osadě na Západním břehu, což podle všeho zásadně definovalo jeho politické postoje – také proto platí za jednoho z nejvíce proizraelských politiků v zemi.

Konec účasti jeho strany ve vládě pak přišel poté, co navrhl v podstatě protiústavní antiimigrační zákony. Kromě stopky na udělování azylu byl jejich součástí i nucený návrat všech Syřanů, kteří v Nizozemsku požádali o azyl nebo v zemi pobývali na základě dočasných víz. Kabinet už přitom v té době na zpřísňování přistoupil a nebyl ani proti novým návrhům, ale chtěl, aby takto radikální politiku Wilders předložil v parlamentu – což by však proces zároveň výrazně zpomalilo.

Preference Wildersovy strany v té době poměrně strmě klesaly – ukazovalo se, že jeho ministři nejsou schopni radikální návrhy prosadit. Ať už proto, že nepřesvědčili parlament, nebo proto, že byly protiústavní či v rozporu s evropským právem. Ani vláda jako celek neměla ve společnosti podporu, v březnu 2025 jí dle průzkumů věřilo jen 16 procent lidí. Přes zmíněnou spolupráci si strany v řadě oblastí zachovávaly různé názory (třeba právě v otázce podpory Izraele nebo zbrojení). Wilders vládu – včetně svých ministrů – veřejně kritizoval a podkopával ji.

Členové kabinetu se často přeli a nebyli schopni se dohodnout ani na palčivých otázkách, jako je zmíněná bytová krize. Wilders si uvědomil, že je třeba se od nepopulární vlády odstřihnout. „Wilders se chce prezentovat jako hlavní zastánce tvrdého postoje k migraci, aby voliči věděli, koho mají volit, pokud migraci chtějí omezit,“ říká analytička Sanne van Oosten z Oxfordské univerzity. „Mezi všemi vládními zastánci tvrdého postoje k migraci potřeboval ukázat, že on je ten nejradikálnější,“ dodává.

Už se nebáli

Předsedkyně liberální VVD Dilan Yeşilgöz na odchod reagovala s tím, že Wilders „opět upřednostňuje své vlastní zájmy před zájmy země“. Jeho krok podle ní s migrací vůbec nesouvisel, protože koaliční partneři se už tak „chystali udělat vše, co je možné“. Tímhle prohlášením ale Yeşilgöz zároveň ilustruje, v čem liberálové udělali chybu. Nejenže ve vládě přistoupili na tvrdé zpřísnění migrační politiky, ale udělali z ní ústřední téma ještě před volbami, čímž vlastně Wilderse posílili.

„Když nejsilnější strana udělá z azylu ústřední téma kampaně, voliči a média se automaticky zaměří na stranu, která v tomto ohledu nejvíce vyniká – tou je Wildersova PVV,“ potvrzuje v komentáři pro nizozemský publicistický web De Correspondent bývalý sociálnědemokratický politik Frans Leijnse ze Strany práce.

Zatímco bývalý premiér Rutte se k možnosti budoucí spolupráce s Wildersem vyjadřoval dlouhodobě zcela odmítavě, Yeşilgöz už před volbami takovou možnost nevyloučila. „Mnoho voličů sympatizujících s Wildersem nechtělo do té doby pro jeho stranu hlasovat, když bylo jasné, že stejně nebude vládnout. Považovali to za ztracený hlas. Když ale Dilan Yeşilgöz udělala ze společné vlády s Wildersem realistickou vyhlídku, už se nebáli,“ píše Leijnse o dalším posilování Wilderse.

Wildersovi se tak povedlo část voličů VVD dokonce odlákat. Umírnění členové strany, kteří odmítali tvrdou protiimigrační linii, se zároveň začali už před volbami vytrácet. A po povolebním vyjednávání a rozhodnutí jít do vlády s Wildersem se pak část z nich zcela stáhla do pozadí nebo stranu opustila úplně. „Liberálové doufali, že když půjdou do vlády se svým hlavním konkurentem, tak ho zdecimují. Naopak posílili Wilderse, který navíc znormalizoval svou pravicovou agendu,“ popisuje Kopecký.

Zůstat originálem

Ačkoli se teď může zdát, že Nizozemsko je odsouzeno k další bezprecedentně pravicové vládě, zároveň mírně posílily dvě tradiční demokratické strany. Od Wildersova odchodu z vlády se jeho strana sice drží v čele průzkumů, ale velký náskok, který měla ještě loni na podzim, kdy jí průzkumy přisuzovaly až okolo 40 mandátů (z celkem 150), už nedohnala. Měsíc před volbami je zhruba na 32 mandátech.

Sociálnědemokratická Strana práce (PvdA) ve společné kandidátce s GroenLinks, vedená Fransem Timmermansem, se stabilně drží zhruba na 23–24 mandátech a je na druhém místě. Z popela vstává tradiční Křesťanskodemokratická výzva (CDA). Po odchodu svých členů do Nové společenské smlouvy utrpěla těžkou ránu, ale v tuto chvíli má šanci získat asi 24 mandátů a je tedy druhá až třetí.

Ani jedna z těchto dvou stran s Wildersem jít do koalice nechce a jeho dosavadní koaliční partneři se v průzkumech těžce propadli. Liberálové mají asi 14 mandátů, Hnutí zemědělců a občanů si drží svých standardních šest a Nová společenská smlouva je dokonce jen na hraně vstupu do parlamentu. Není tedy vůbec jasné, zda Wildersova strana do vlády znovu půjde, i když vyhraje. Složit by ji mohli jinak si spíše konkurující křesťanští demokraté a Strana práce, kteří se vůči Wildersovi vymezují.

Téma migrace funguje všude v Evropě a pro liberální strany tak může být velmi lákavé se k protiimigrační rétorice přidat. Migrace sice působí jako mobilizační faktor, ale lidé řeší jiné každodenní problémy – bydlení nebo ekonomiku. Co si tedy ze spletitého nizozemského příkladu mohou vzít strany a politici z jiných zemí včetně Česka? „Že přejímat radikální nebo populistickou rétoriku od stran na okraji spektra nefunguje. Liberální voliče to odradí a nové, radikální, to nepřivede, protože zůstanou u svých stran,“ říká Kopecký.

V české politice lze vidět podobné kroky jako v Nizozemsku. ODS někdy přebírá rétoriku SPD, například při vymezování se vůči green dealu, ANO posiluje protiuprchlické postoje, aby oslabilo Okamuru a dosáhlo na jeho voliče. I oni ale riskují, že posílí právě extremisté, od nichž opisují. A mohou si tak vypěstovat nekonstruktivního partnera, který se bude stále vymezovat. „Samozřejmě celá tahle situace otevírá zároveň otázku, jak ke krajní pravici přistupovat – zda ji přizvat do vlády, nebo ji izolovat,“ dodává Kopecký. Na tu si však musí politici odpovědět sami.

Text byl aktualizován.