Vstávám v osm hodin. Probouzejí mě obavy, že nedorazíme včas do Valašského Meziříčí na vzpomínkovou akci Den Bečvy u příležitosti 5. výročí jedné z největších ekologických katastrof v dějinách Česka. Akce zorganizovaná partou místních nadšenců se snaží upozornit na to, že skutečného viníka dodnes s jistotou neznáme.
Podle instrukcí organizátorů máme dorazit v černém. Hledám ve skříních dětí, černých triček je málo. Nakonec nějaká objevím na sušáku. Můžeme vyrazit.
Na parkovišti nás vítá kejklíř Slávek ve vínovém žaketu a na chůdách, který vede i smuteční průvod. Je mi ho líto. Sice je 20. září, ale teplota vzduchu je téměř tropická. Protože jsme splnili zadání a přišli v černém, dostaneme masky Anonymous a půjdeme v předních řadách průvodu. V rukou poneseme bříškem nahoru látkové leklé ryby – sumce, okouny, kapry, štiky, pstruhy…
Slávek má černou masku a megafon. Občas zakřičí: „Otrávili Bečvu. Zabili ryby. Ale my jsme to nebyli. Cha, cha, cha...!“ Jdeme ztichlým městem kolem krásné Bečvy. Uprostřed řeky se kdosi cachtá, vody je málo. Dojdeme až k soutoku Rožnovské a Vsetínské Bečvy, asi šest kilometrů odtud začaly v onen inkriminovaný den hynout první ryby. Rybáři jich tehdy vytáhli 40 tun – odhaduje se, že ale mohlo zahynout až 80 tun na 40 kilometrech řeky. Podle zástupce rybářů z Hustopeče nad Bečvou Stanislava Pernického bude trvat mnoho let, než se řeka zcela zotaví. I on je v průvodu a u soutoku vyzve shromážděné k minutě ticha za profesora Ivana Holoubka, který se kauzou Bečva intenzivně zabýval.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
