V hlavní roli Jiří Bartoška

Čtyři. Přesně na tolik dní změnila Česká televize svůj program po minulém čtvrtku v reakci na úmrtí Jiřího Bartošky. Herci a výraznému hráči tuzemské filmové scény bylo 78 let a vysoký počet dní odráží jeho výjimečné postavení i diváckou popularitu. Televize jej napříč všemi svými kanály připomněla výběrem filmů, záznamů divadelních inscenací, televizních pořadů i dokumentárních portrétů. Objevily se v něm snímky Zbožňovaný, Všichni moji blízcí, Je třeba zabít Sekala, Hřbitov pro cizince, Teorie tygra, ale také divadelní inscenace Don Juan. Dohromady tenhle výběr odrážel jeho hvězdnou figuru šarméra, elegána, světáka a „rovného chlapa“ s přirozenou autoritou. „Jirka měl dar, že ho museli milovat všichni,“ řekl na jeho adresu v rozhovoru pro Český rozhlas herec Ondřej Vetchý, který se s Bartoškou potkal třeba ve zmíněném válečném dramatu Všichni moji blízcí.

Pohádku Anděl Páně, kde si zahrál Boha, zařadit nebylo třeba. Od její premiéry v roce 2005 ji zná víceméně každý. Role Všemohoucího tehdy nabídla atraktivní metaforu k Bartoškově postavení i fázi kariéry. Kdo jiný by měl hrát Pána Boha než herec, jenž působil na veřejnosti vždy jako někdo, kdo má s nebývalou lehkostí pod kontrolou svůj svět i život, koho jeho kolegové považují za nenahraditelného a kdo si dokázal získat na svou stranu zcela přirozeně každého, s kým se potkal. Od fanoušků přes sponzory a globální hvězdy až po politiky. Tohle byla vlastnost, která mu nejen získávala přátele, ale udělala z něj i jednoho z nejúspěšnějších tuzemských kulturních manažerů. Byť schovaného za charismatického, sebeironického, bohémského suveréna, věčně s cigaretou v puse, lidově vřelého „Barťáka“, jak zněla jeho zažitá přezdívka.

Jeho největší role totiž nebyla herecká. Tři desetiletí stál – postupně čím dál tím pevněji i jako symbol, jenž lakonicky garantoval trvalost věcí – v čele filmového festivalu v Karlových Varech. Na půdorysu a historii zavedené socialistické instituce vybudoval vlastní úspěšnou firmu. Jakkoli jeho postavení před- i porevoluční hvězdy tenhle fakt zastiňovalo a většina lidí by si ho s velkým byznysem nespojila, byl příkladem porevolučního podnikatelského úspěchu. Zároveň se mu s týmem spolupracovníků podařilo podstatnou část české veřejnosti díky mediálně nejviditelnější a největší české filmové akci přesvědčit, že film je důležitá součást kultury. 

Objekt touhy

Už dávno se z toho stal festivalový rituál. Na začátku každého ročníku karlovarského festivalu Jiří Bartoška přišel na pódium a prohlásil jej za zahájený. Na konci pak za skončený. Dorazil i loni, když mu nebylo dobře, byl oslabený recidivou rakoviny a mluvení mu už činilo potíže. Zdraví jej trápilo v posledních deseti letech opakovaně. V roce 2015 překonal rakovinu uzlin a zrušil kvůli tomu natáčení seriálu Já, Mattoni. Nemoc ale bral pragmaticky, jako většinu věcí. I přes její návrat neváhal loni přijmout roli pacienta nemocného rakovinou v seriálu Smysl pro tumor. Starého muže odcházejícího ze světa hrál bez bolestného sebetrýznění a s humorem. 

Když Jiří Bartoška v roce 1978 přijel na karlovarský jako člen delegace k dramatu Františka Vláčila Stíny horkého léta, které později získalo hlavní cenu, a vystoupil na pódiu spolu s dalšími herci a herečkami v duchu tehdejších festivalových rituálů, určitě ho ani ve snu nenapadlo, že v budoucnu bude tahle akce do velké míry jeho. Letos se festival na začátku července odehraje bez něj, ale jeho zásadní porevoluční éra s ním bude spojená napořád. Stejně jako se jménem Evy Zaoralové, která s ním až do roku 2011 přehlídku připravovala jako umělecká ředitelka a měla na starosti se svým týmem výběr filmů. „Eva byla matkou rodu. Byl to nádherný vztah. Nejenom pracovní, ale i lidský, protože Eva byla voda a já jsem byl oheň,“ řekl o jejich spolupráci, která začala v roce 1994, Českému rozhlasu před třemi lety – po její smrti. V knize Život s filmem jej zase Zaoralová popisovala jako nestrojeného a rovného člověka bez hvězdných manýrů.

Porevoluční příběh Jiřího Bartošky je v mnohém typickým příběhem transformační dramatické změny, kterou si vynutila doba, jež pro ni zároveň vytvářela na chvíli jedinečné podmínky. Protože ale nepřestal hrát – naopak se dá tvrdit, že ho ke konci devadesátých let potkala druhá vlna slávy s kritikou ceněnými filmy Je třeba zabít Sekala nebo Všichni moji blízcí –, jeho transformace do manažera, jenž pomůže udržet při životě karlovarský festival, se odehrála docela nenápadně. A Jiří Bartoška dělal i v následujících letech vše pro to, aby to tak zůstalo.

V roce 1989 patřil nejen k nejznámějším hereckým tvářím, ale byl i nefalšovaným sexsymbolem, idolem a objektem touhy několika generací dívek a žen. Pomohly mu k tomu hlavně dva projekty natočené za normalizace. Jednak pravěká trilogie Osada Havranů, Na veliké řece a Volání rodu z konce sedmdesátých let, kde hrál odvážného lovce Sokolí oko. Neuškodilo, že v jakési animální verzi krasavce – jak sám sebeironicky říkal jako „Tarzan chudých“ – pobíhal po lese v kožešině, často do půl těla nahý. Pozici vysoko na žebříčcích nejpřitažlivějších československých herců mu pak pojistil něžný suverén i charakterní, fatalistický sukničkář doktor Skalka v populárním seriálu Sanitka (1984). Jeho tragická smrt v desátém díle bez nadsázky zasáhla polovinu televizního národa. Mezi tyto dvě role se časově vměstnali státotvorný a věrný princ Jindřich v pohádce Třetí princ a komický záletník v adaptaci knihy Vladimíra Párala Katapult. Bartoška si v komedii s gustem zahrál inženýra, který z rutiny manželství na panelákovém sídlišti utíká do paralelních vztahů s pěti různými ženami, jež mu vygeneroval počítač. 

Jak v Katapultu, tak v Sanitce dokázal zužitkovat pokaždé jinak nesmělou suverenitu a jemnost a chlapáctví, které byly pro jeho tehdejší herectví typické. A v různých odstínech a proměnách ho neopustily do konce kariéry. V roce 2000 jeho pověsti muže, po němž ženy touží, i muže věčně toužícího, využila Lucie Bílá v klipu k písni Kdo jsi?. Svým charakteristických chraplavým hlasem recitoval o vzpomínkách a nenaplněné lásce, zatímco si v pozadí v šeru naléval drink a pokuřoval jako tajemný objekt touhy. 

Později, v seniorním věku, se přehrál do prošedivělých štramáků, svobodomyslných mužů, které nejde spoutat a kteří stále disponují sex-appealem (Líbáš jako Bůh, Teorie tygra). Imponoval tím nejen divačkám, ale i divákům. Ostatně slovo „frajer“ se nejčastěji objevovalo v kondolencích osobností i v diskusích pod články po jeho skonu. „Byl to frajer. Jako chlap, herec i prezident mezinárodního filmového festivalu,“ napsal na síti X například prezident Petr Pavel.

Svojí fyzickou přitažlivostí připomínal spíše hollywoodský typ – ovšem s francouzským šarmem. Což byl zásadní atribut, který mu pomohl v kariéře, ale také vymezoval filmové role, jež mohl hrát. Ve filmu se spíš neuměl zcizovat, vždycky byl přítomen i sám za sebe jako „fešák Jiří Bartoška“. Jen málokdy hrál skutečné záporáky. Jednou z výjimek byl násilný, nebezpečný banderovec ve zmíněných Stínech horkého léta, kde musel projít do očí bijící transformací a místo typických tmavých vlasů jít na blond, aby byl filmový „zloduch“ co nejméně propojen s jeho skutečným obrazem. 

Film vnímal, zejména v posledních letech, spíš pragmaticky – jako zdroj příjmů. Zároveň si také stěžoval na špatné scénáře a s nostalgií vzpomínal na časy legendární nové vlny. Objevoval se v mainstreamovém (pod)průměru jako Šťastný nový rok 2: Dobro došli nebo Kurz manželské touhy. Proměnlivější a výraznější role dostával v divadle, které měl možná i proto raději. Nejen ty, jež mu dal v sedmdesátých letech Evald Schorm, uklizený tehdejším režimem do oblastního divadla v Ústí nad Labem, kde získal Bartoška angažmá po škole se spolužáky Karlem Heřmánkem a Pavlem Zedníčkem. Ale i později v pražském Divadle Na zábradlí – za všechny Ivan v Bratrech Karamazových, nad nímž si publikum lámalo hlavu, jak je možné, že hezoun z televize může být tak bravurním cynikem.

Úspěšná proměna

Na slavné pražské scéně ho zastihl i listopadový převrat. V měsících, jež mu předcházely, podepsal prohlášení Několik vět, jež požadovalo demokratizaci a větší svobodu v socialistické zemi (dodejme, že jeho podpis figuruje i pod antichartou z roku 1977). Zapojil se do působení Občanského fóra (OF). Byl součástí skupiny, která se po zásahu policie proti demonstrujícím studentům sešla s tehdejším předsedou československé vlády Ladislavem Adamcem.

Sblížil se s Václavem Havlem a v prosinci 1989, když rezignoval komunistický prezident Gustáv Husák, oznámil k davům na Václavském náměstí Havla jako společného kandidáta OF a Veřejnosti proti násilí na úřad prvního demokratického prezidenta. O rok později si zahrál hlavní roli v Largu desolatu, v jedné z prvních porevolučních divadelních adaptací Havlovy hry v režii Jana Grossmana. Havel ho pak v roce 2011 obsadil do svého filmu Odcházení. V dramatu Havel z roku 2020 ztvárnil filozofa Jana Patočku, jednoho z prvních signatářů Charty 77, který zemřel po drsných výsleších Státní bezpečnosti. Ve stejném roce pro Knihovnu Václava Havla načetl Havlovu vzpomínku na honičku kolem zveřejnění Charty 77, a kruh se tak uzavřel.

Režim se pro Bartošku lámal krátce po čtyřicítce. Tedy v ideálním věku, kdy na novou realitu a úskalí i příležitosti s ní spojené nebylo ani brzo, ani pozdě. Novým směrem herce postrčil rozkol souboru v Divadle Na zábradlí v roce 1991. „Proč by mělo fungovat divadlo, když nefunguje nikde nic,“ poznamenal k tomu v dobovém rozhovoru. Ocitl se na volné noze. Jeho dlouholetý kolega a přítel Karel Heřmánek počítal s tím, že přejde do jeho nového souboru Divadla Bez zábradlí. Bartoška však v sobě objevil organizační a podnikatelský talent a přijal nabídku vést nadaci, jejímž úkolem bylo zajistit chod karlovarského festivalu. Nadace měla získat nejen peníze od sponzorů, ale zároveň si i udržet státní dotaci v době, kdy si na sebe film měl dokázat v novém „diktátu trhu“ vydělat (festival dodnes získává státní dotaci ve výši 30 milionů korun, jeho rozpočet je zhruba 150 milionů). O několik let později se pořadatelem festivalu stala Bartoškova společnost Film Servis Festival Karlovy Vary. 

Začátky své nové profesní dráhy podával, jak bylo jeho zvykem – s lehkou sebeshazující ironií i mytologickou sebepropagací. Nikdo jiný to nechtěl dělat, tak jsem jim na to kývl. Kdybych to neudělal, festival by zanikl, bylo třeba ho zachránit. I díky tomuto narativu se stal Barťák-prezident postupně nedotknutelný. Pravda ale je, že byl schopen vidět příležitost a pro novou funkci byl vlastně ideální. Patřil k předrevolučním elitám, měl konexe, kulturní a sociální kapitál, který byl v devadesátých letech často důležitější než know-how nebo kapitál skutečný, a sebevědomí, jež mívají krásní lidé. V neposlední řadě měl populární tvář, která otevírala dveře. V době, kdy se volalo po odstřižení se od komunistické minulosti, nemohl být nikdo odlišnější od šedivých komunistických funkcionářů, kteří festival vedli v osmdesátých letech.

„Na mou vizáž lidi leccos slíbí, a když je mám v nejlepším rozpoložení, nastupuje naše právní zástupkyně se smlouvou, prosíme, okamžitě podepsat,“ vyprávěl Jiří Bartoška žoviálně v roce 1994 deníku MF DNES. Patnáct milionů sehnal tehdy i od Viktora Koženého a spolupráci s ním si pochvaloval. „Až jako mezní řešení mě napadly harvardské fondy – a musím říct, že zatímco ostatní nás ,chápali‘, Kožený jediný se k problému postavil věcně, rychle a čelem. Dokonce nechtěl ani reklamu v katalogu,“ popsal. 

Spolupráce s mužem, který nakonec zpronevěřil obrovské peníze z kuponové privatizace, ukazuje na jednu zásadní vlastnost Jiřího Bartošky, která se promítala do jeho života, ale i přístupu k rolím – pragmatismus realisty, který nad věcmi příliš nefilozofuje a snaží se dělat efektivní rozhodnutí, jež jsou potřeba. V kombinaci s autentickou vstřícností, přímočarostí a schopností vyjít přátelsky s každým – výjimečně okouzlující schopnost může z osobní zkušenosti potvrdit i autorka textu, když se s ním setkala kvůli své knize o předrevolučních dějinách karlovarského festivalu – to byla optimální výbava pro vedení akce, jež vyžadovalo nemalou míru neformální diplomacie.

Dokázal se přátelit s Václavem Havlem i s Václavem Klausem, jehož ODS podporoval. Klaus zaštítil festival ve druhé půli devadesátých let a byl jeho častým hostem. „Měl dva dary – jednak byl charismatická osobnost a pak měl i ohromný dar podnikatelský,“ shrnul jeho výjimečnost pro Blesk moderátor Marek Eben. „Udělal spoustu dobrých rozhodnutí, kolikrát jsem žasl. A měl zvláštní dar, jak jednat se sponzory.“ Sponzoři a firmy se rádi sešli s Barťákem a zároveň jim podle svědků imponovala jeho často nevybíravá přímost. Nebo ji od legendy rádi tolerovali.

Něco navíc

Otevřenost, nohy na zemi a humor vypichují v pozitivním slova smyslu téměř všichni, kdo se s Jiřím Bartoškou znali. Imponoval ale i těm, kteří jeho kariéru a život sledovali zpovzdálí. Neváhal říct, se kterými režiséry nechce pracovat. Byl zastáncem „zdravého rozumu“. Stížnosti na neetické praktiky některých sponzorů festivalu bral za pomýlený aktivismus. Neměl iluze o tom, že mnohé filmy a seriály, v nichž hrál, nestály za moc, a dokázal si z toho dělat legraci. Rodáky, natočené ke čtyřicátému výročí února 1948, třeba s gustem označoval za sr**ku. „Ano, v TV inscenacích jsme prostituovali. Ne, s režiséry Rajmontem, Goldflamem a Léblem pracovat nechci, jejich přístupy mi nesedí,“ vzpomínal na jeho postoj zkraje devadesátých let ve své čerstvé glose Josef Chuchma.  

Touhle přirozenou zemitostí a nevážností dokázal odzbrojit i případné kritiky – a to nejen kvůli svému účinkování v normalizačních seriálech. Dokázal smést ze stolu i výtky k hospodaření se státními dotacemi ze strany Nejvyššího kontrolního úřadu. Jako by o ničem, co dělal, a hlavně o sobě nepochyboval. Dokázal být úspěšný a vydělat peníze před rokem 1989, a jak se ukázalo, i po něm. A ještě přitom neztratit přátele ani kredit. Což mezi umělci, z nichž se po revoluci mnozí vrhli na podnikání, nebylo zdaleka tak samozřejmé. Téměř každý z filmového prostředí na něj má pozitivní vzpomínku. Na festivalu se díky tomu dokázal obklopit manažery, s nimiž se mohl dělit o vedení firmy, dal prostor týmu, který každoročně dostává do Česka výběr světové moderní artové kinematografie, i kreativcům včetně Marka Najbrta nebo bratrů Cabanových, kteří už léta utvářejí vizuální tvář přehlídky. 

O charismatu Jiřího Bartošky se popsaly stohy papíru. Zároveň se při ohlédnutí za jeho příběhem jasně ukazuje, že základem jeho úspěchu bylo ještě něco jiného. Někdy po padesátce si musel uvědomit, že přichází o atraktivní role, a neměl s tím problém. V jednu chvíli se rozhodl pro jednu věc a neohlížel se zpět. Odhadnout v překotném běhu událostí dobu a možnosti a výzvy, jež nabízí, není ani jednoduché, ani automatické. Jiří Bartoška byl muž mnoha talentů. Tím možná největším ale bylo to, že právě tohle vždycky uměl.

VÝZNAMNÉ FILMOVÉ ROLE JIŘÍHO BARTOŠKY

HŘIŠTĚ (1975) První hlavní filmová role: ideové a pracovní prozření mladého architekta v normalizačním Československu.

STÍNY HORKÉHO LÉTA (1977) Zásadní záporná role démonického blonďatého vojáka v ceněném filmu Františka Vláčila.

CIRKUS HUMBERTO (1988) Výpravný seriál z cirkusového prostředí koprodukovaný se západním Německem.

STRAŠIDLO CANTERVILLSKÉ (1989) Komediální role vysloužilého chlípného strašidla, které se potýká se svou zapšklou partnerkou v podání Jiřiny Bohdalové.

HŘBITOV PRO CIZINCE (1991) Příběh československých pilotů RAF a jejich boje o důstojnost a život v komunistické zemi.

VŠICHNI MOJI BLÍZCÍ (1999) Český lev za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli za postavu houslového virtuosa z židovské rodiny v období před vypuknutím druhé světové války.