V hlavní roli Jiří Bartoška

Čtyři. Přesně na tolik dní změnila Česká televize svůj program po minulém čtvrtku v reakci na úmrtí Jiřího Bartošky. Herci a výraznému hráči tuzemské filmové scény bylo 78 let a vysoký počet dní odráží jeho výjimečné postavení i diváckou popularitu. Televize jej napříč všemi svými kanály připomněla výběrem filmů, záznamů divadelních inscenací, televizních pořadů i dokumentárních portrétů. Objevily se v něm snímky Zbožňovaný, Všichni moji blízcí, Je třeba zabít Sekala, Hřbitov pro cizince, Teorie tygra, ale také divadelní inscenace Don Juan. Dohromady tenhle výběr odrážel jeho hvězdnou figuru šarméra, elegána, světáka a „rovného chlapa“ s přirozenou autoritou. „Jirka měl dar, že ho museli milovat všichni,“ řekl na jeho adresu v rozhovoru pro Český rozhlas herec Ondřej Vetchý, který se s Bartoškou potkal třeba ve zmíněném válečném dramatu Všichni moji blízcí.

Pohádku Anděl Páně, kde si zahrál Boha, zařadit nebylo třeba. Od její premiéry v roce 2005 ji zná víceméně každý. Role Všemohoucího tehdy nabídla atraktivní metaforu k Bartoškově postavení i fázi kariéry. Kdo jiný by měl hrát Pána Boha než herec, jenž působil na veřejnosti vždy jako někdo, kdo má s nebývalou lehkostí pod kontrolou svůj svět i život, koho jeho kolegové považují za nenahraditelného a kdo si dokázal získat na svou stranu zcela přirozeně každého, s kým se potkal. Od fanoušků přes sponzory a globální hvězdy až po politiky. Tohle byla vlastnost, která mu nejen získávala přátele, ale udělala z něj i jednoho z nejúspěšnějších tuzemských kulturních manažerů. Byť schovaného za charismatického, sebeironického, bohémského suveréna, věčně s cigaretou v puse, lidově vřelého „Barťáka“, jak zněla jeho zažitá přezdívka.

Jeho největší role totiž nebyla herecká. Tři desetiletí stál – postupně čím dál tím pevněji i jako symbol, jenž lakonicky garantoval trvalost věcí – v čele filmového festivalu v Karlových Varech. Na půdorysu a historii zavedené socialistické instituce vybudoval vlastní úspěšnou firmu. Jakkoli jeho postavení před- i porevoluční hvězdy tenhle fakt zastiňovalo a většina lidí by si ho s velkým byznysem nespojila, byl příkladem porevolučního podnikatelského úspěchu. Zároveň se mu s týmem spolupracovníků podařilo podstatnou část české veřejnosti díky mediálně nejviditelnější a největší české filmové akci přesvědčit, že film je důležitá součást kultury. 

Objekt touhy

Už dávno se z toho stal festivalový rituál. Na začátku každého ročníku karlovarského festivalu Jiří Bartoška přišel na pódium a prohlásil jej za zahájený. Na konci pak za skončený. Dorazil i loni, když mu nebylo dobře, byl oslabený recidivou rakoviny a mluvení mu už činilo potíže. Zdraví jej trápilo v posledních deseti letech opakovaně. V roce 2015 překonal rakovinu uzlin a zrušil kvůli tomu natáčení seriálu Já, Mattoni. Nemoc ale bral pragmaticky, jako většinu věcí. I přes její návrat neváhal loni přijmout roli pacienta nemocného rakovinou v seriálu Smysl pro tumor. Starého muže odcházejícího ze světa hrál bez bolestného sebetrýznění a s humorem. 

Když Jiří Bartoška v roce 1978 přijel na karlovarský jako člen delegace k dramatu Františka Vláčila Stíny horkého léta, které později získalo hlavní cenu, a vystoupil na pódiu spolu s dalšími herci a herečkami v duchu tehdejších festivalových rituálů, určitě ho ani ve snu nenapadlo, že v budoucnu bude tahle akce do velké míry jeho. Letos se festival na začátku července odehraje bez něj, ale jeho zásadní porevoluční éra s ním bude spojená napořád. Stejně jako se jménem Evy Zaoralové, která s ním až do roku 2011 přehlídku připravovala jako umělecká ředitelka a měla na starosti se svým týmem výběr filmů. „Eva byla matkou rodu. Byl to nádherný vztah. Nejenom pracovní, ale i lidský, protože Eva byla voda a já jsem byl oheň,“ řekl o jejich spolupráci, která začala v roce 1994, Českému rozhlasu před třemi lety – po její smrti. V knize Život s filmem jej zase Zaoralová popisovala jako nestrojeného a rovného člověka bez hvězdných manýrů.