Zvolí si Česko vládu hněvu?

Ruské drony nad Polskem, stíhačky nad Estonskem, pokračuje válka na Ukrajině, Čína buduje alianci diktátorů, Trump posouvá Spojené státy k autoritářskému režimu, vyhrocuje se situace na Blízkém východě, obří technologické firmy získávají stále větší moc, umělá inteligence se vyvíjí rychlostí, jakou nikdo nečekal… To je jen skromný výčet okolností, za kterých se odehrávají naše parlamentní volby. Můžeme se uklidňovat, že v nich o mnoho nejde – anebo přijmout realitu. K moci se mohou dostat strany, které slibují změnu režimu, návrat pohraničních stráží, likvidaci veřejnoprávních médií, vystoupení z Evropské unie a NATO. Je načase si otevřeně říct, proč stojí za to udělat pár kroků k volebním urnám. 

Kampaň na nových kolejích

Čekají nás jedenácté svobodné parlamentní volby. V pozorovateli, který většinu z nich pokrýval jako novinář, ty letošní budí dojem, že se odehrávají v jiné zemi. Nejde jen o proměnu společnosti, výměnu politických stran a lídrů. Už jen rychlost probíhajících událostí, za kterých se volby odehrávají, budí dojem odlišného světa.

V devadesátých letech byly pomalé a statické, i když v mnoha ohledech revoluční. Hlasování třeba v roce 1996 se téměř nelišilo od hlasování v roce 1935. Byly tu tradiční strany, které nominovaly kandidáty, média, v nichž se dominantně odehrávala veřejná debata, ulice, na níž běžela kampaň. Připodobnit by se to dalo k železnici, jezdili jsme v modernějších vagonech, ale na stejných kolejích jako za první republiky. Situace se změnila v roce 2013, v jednu chvíli se protnul nástup sociálních sítí, krize stran (pád vlády Petra Nečase) a exploze populismu – na scéně se objevil Andrej Babiš a hnutí ANO, které se stalo ústředním bodem systému.  

Dnes se politika odehrává v přímém přenosu, nejen v médiích, ale především na sociálních sítích. Mnohé strany už nejsou postaveny na společných idejích, hodnotách, nýbrž na algoritmech. Řada partají rychle vznikne a zase zmizí, co hlásají na začátku roku, popřou na jeho konci.

Naše digitální identita je téměř silnější než ta skutečná, na sítích nás vidí více lidí a ti nás hodnotí spíš podle našeho virtuálního obrazu než podle reality. Platí to i o politice, v níž skutečnost není podstatná tak jako obraz, jako to, co se píše na Facebooku či na síti X. Setřela se hranice mezi „námi“ občany a „jimi“ politiky a překvapivě to nevedlo k ničemu dobrému. Všichni jsme tak trochu aktéři, protože ovlivňujeme prostřednictvím sítí své okolí. Odpovědi chceme hned a bez ohledu na to, jak složité téma se zrovna řeší. Váhání není známkou přemýšlení, ale slabosti a nerozhodnosti.

Lidé vnímají, že svět technologií mění naši komunikaci, a tak mají menší důvěru ve slova. Digitální svět dokonale nahrává manipulacím, ztrácí se důvěra v ty druhé. Paradoxně ale roste důvěra k příslušníkům vlastního ideového kmene, takže když „náš“ člověk řekne nebo udělá něco špatného, promine se mu to, protože bůhví, jak to doopravdy bylo. Naopak oponenti jsou skrz sítě tak blízko, že se stírá pocit respektu, úcty, ať už k jinému názoru nebo ke znalostem druhých. 

A politici nových pořádků využívají. Donald Trump propustil šéfku Úřadu pro statistiku práce, protože mu nedávala čísla o zaměstnanosti, jaká by si přál. A jeho stoupencům to nepřijde problematické. Na námitky se okamžitě slétne milion „ale“, která Trumpovi dávají povolení k čemukoli.

Je to dokonalá doba pro ty, kdo se nedrží pravidel, a naopak mimořádně náročná doba pro všechny, kteří si nechávají svazovat ruce kontrolními institucemi a zvyklostmi. Novodobí autoritáři prostě vykreslí alternativní realitu, kterou šíří nejdříve s pomocí sítí, a pak prostřednictvím zastrašování či ovládnutí klasických médií. Tradiční politici jsou zkoumáni a pitváni za pochodu, chyba se vykládá jako záměr, za vším se hledá spiknutí. 

Prostor pro klasickou debatu se zmenšil. V televizích je více politiky než kdy předtím, ale vlastně jí nikdy nebylo méně. Prostor dostává zejména štěkání, spoléhá se na konflikt, na to, že se do sebe zakousne politická konkurence, mnohem méně se klade důraz na dobré novinářské otázky. Přitom v rozhovoru jeden novinář na jednoho hosta se skutečný obsah politiky dá odhalit nejlépe. Jak ukázaly výjimečné rozhovory Filipa Titlbacha (Deník N) s Janou Maláčovou a Marie Bastlové (Seznam Zprávy) s Lubomírem Zaorálkem, kde se projevila nekonzistentnost a nepodloženost jejich výroků. Ve zpravodajských reportážích jsou novináři nuceni rozdělovat prostor mezi jednotlivé strany, neověřuje se, co politici říkají, takže má stejnou váhu věcný rozbor situace a naprostý blud. V tom se dá těžko orientovat. 

A protože veřejná debata staví výhradně na konfliktu, zvykli jsme si pojímat volby jako trestání – trestání jiných stran, jiné části společnosti. Stále mocnější hybnou silou je hněv, pocit, že nic nemá cenu, tak jim aspoň ukážu. Technologie, které máme všichni v kapse, do nás pumpují strach, nenávist, závist. Svět je komplikovaný, nejistý, vše se odehrává tak strašně rychle, že se ztrácí odstup či kontext. Roste frustrace a my potřebujeme někoho potrestat. V takových chvílích jsme paradoxně nejzranitelnější, k čemuž se ještě dostaneme.

Jiný svět

V téhle nové situaci se před demokratickými společnostmi vynořují globální témata, která jsou už ze své podstaty znejišťující. A to pro každého. Jestli nás všechny něco spojuje, pak úzkost ze všeho, co se na nás valí. Odlišuje nás to, jak se k tomu stavět. 

Je tu obří téma klimatické změny, jejíž projevy vidíme dnes a denně, ale odmítáme je řešit, protože tušíme, že nás to bude něco stát. Je to téma migrace, které často souvisí právě se změnou klimatu. V některých částech světa se stal život natolik obtížným, že se lidé dali do pohybu za nadějí na lepší osud. Evropa si s tím neví rady. 

Doléhá na nás i oslabení prozápadních jistot, které se desítky let opíraly o Spojené státy, Velkou Británii a Izrael. Donald Trump posouvá Ameriku k autoritativnímu způsobu vládnutí, jaký ve střední Evropě dobře známe, když se veřejně chlubí tím, že nenávidí své oponenty, slibuje, že po nich půjde, zavře je do vězení, propustí je ze zaměstnání. Mnozí se tomu podřizují s šokující ochotou, včetně největších technologických gigantů, jako jsou Facebook či Apple, nebo mediálních domů. Velká Británie se brexitem postavila na druhou kolej a má větší ekonomické problémy než předtím. A pak je tu Izrael, respektive jeho premiér Benjamin Netanjahu, který v Gaze už dávno překročil hranici přiměřené obrany a způsobuje humanitární tragédii. Vztah k tomuto konfliktu štěpí jinak většinou spojené demokratické síly. Kdysi blízcí lidé se na sebe překvapeně dívají a ptají se: jak si tohle můžeš myslet? 

Naše letité jistoty, že Spojené státy a Izrael jsou sice nedokonalé země, ale dá se na ně principálně spolehnout, jsou momentálně pryč. Zůstanou i nadále důležitými spojenci, přáteli, ale ručička společného kompasu se zmateně chvěje. Přitom obě země představovaly pilíře naší orientace ve světě, proto je tak těžké najít shodu v interpretaci, co se vlastně děje, přijmout větší komplikovanost světa. 

Donald Trump svou politikou oslabuje Západ. Jak přesně popsal můj kolega Tomáš Lindner, zatímco americký prezident aliance ničí, čínský prezident je tvoří. Pohled na setkání Si Ťin-pchinga s Vladimirem Putinem a Kim Čong-unem budí o to větší obavy, a to podobných despotů dorazilo na mítink násobně víc, včetně premiéra sousedního Slovenska Roberta Fica. 

Pro nás je ze všech faktorů ten nejdůležitější a nejnebezpečnější Rusko. Před třemi lety jsme přešli z teoretické debaty, jestli Moskva představuje hrozbu, k praxi. Útok na Ukrajinu byl budíčkem, ale zdá se, že v posledních měsících stále více Čechů vypnulo rachot zvonku a opět ulehli k naivnímu spánku. Znovu zaznívá, že Putin přece není blázen, aby zaútočil na nás či jinou zemi NATO. Mnohým stále nedošlo, že bláznivé je naopak věřit ve zdravý rozum nebo morální zábrany rozpínavého ruského diktátora.  

Jen tento drobný výpis světových výzev ukazuje, jak je dnešní svět komplikovaný a že je nemožné čelit jeho hrozbám osamoceně. Kdo tvrdí, že ano, prostě neříká pravdu. Můžeme nadávat na Brusel, kritizovat francouzské či německé politiky, věřit, že green deal je největší nesmysl na světě, ale bude mít na nás stejně vliv, i kdybychom nebyli v Unii. Problémy nezmizí vystoupením ze spojeneckých svazků, jen na ně budeme sami a ztratíme možnost okolní svět ovlivňovat. 

Stejná logika platí v případě naší bezpečnosti. Bezpečnostní garance nikdy nejsou stoprocentní, ale jedinou pojistkou před napadením Rusy je i nadále NATO. Potřebujeme spojence a partnery, i když někdy nesouhlasíme s tím, co říkají či dělají. I v západních zemích posilují extremisté, ale vedle nich je tam stále mnoho našich spojenců. A ti jsou pro nás nenahraditelní, každý den je toho větším a větším důkazem. Můžeme se odtrhnout od partnerů, ale v tomto světě povede osamělá cesta maximálně do osamělého hrobu.

Vlastní čisté ruce

Přemýšlel jsem, jestli se někdy u nás konaly volby za podobně vážných okolností. Nejvíc se dnešní situaci blíží zřejmě volby z roku 1935, které proběhly dva roky poté, co sousední Německo ovládl Adolf Hitler. V předvolebním komentáři v Přítomnosti tehdy šéfredaktor Ferdinand Peroutka psal, že i když nesouhlasí s řadou kroků tehdejší koalice, měli by ji občané podpořit. Vládli totiž demokraté a ti i v době světové hospodářské krize demokracii ctili, zachovali klid a snažili se v zahraniční politice posilovat proti nacistickému Německu. Naproti tomu opoziční strany – mezi nimi zejména komunisté – demokracii oslabovaly, slibovaly nesplnitelné a společnost rozdělovaly. 

Peroutka psal, že s Karlem Čapkem schytávají tvrdou kritiku za to, že se vyslovují pro pokračování koalice, „hle, jak jsi se ponížil, svobodný člověče, teď děláš hlídacího psa u koaličního stáda! Pěkně jsi to dopracoval,“ parafrázoval Peroutka odsudky. Dodával ale, že k tomu došel právě jako svobodný a nezávislý novinář, který poměřuje, co je v nabídce a za jakých okolností se volby konají. „Nyní, když nerozum a demagogie útočí vášnivěji než jindy, měli bychom zůstat ve stanu? Někdy je hrozně málo zírat s potěšením na vlastní čisté ruce a nic jiného už nedělat.“ 

Zajímavé je, že stejně jako dnes tehdy vyzývala část veřejně aktivních lidí, aby občané vkládali do volebních uren bílé lístky. Že by tím vytrestali demokratické strany, ale nezadali si s těmi nedemokratickými. K tomu Peroutka napsal: „Jsou spisovatelé, kteří jsou snad svobodní vůči všemu na světě, ale strašně otročí své touze zdáti se zajímavými, stále státi v pochmurné póze na nějakém romantickém skalisku. Takový spisovatel by si dal ovšem raději jazyk vyrvat, než aby řekl něco tak obyčejného, jako že je třeba volit koalici. Bude hledat všechny možné formy úniku – od komunismu přes prázdný lístek až po zaspání voleb.“

Tak jako se zdá neuvěřitelné, že v té době někdo nedokázal rozpoznat historický význam voleb, budou jednou nepochopitelné dnešní výzvy, že není třeba jít hlasovat, protože o nic nejde. Svou účastí možná nedokážeme změnit neblahý vývoj, někdy jsou dějinné pohyby příliš velké, aby jim zabránily jedny volby, ale každý má svůj dílek v demokratickém puzzle. A ti aktivní si aspoň mohou říct: já se snažil.

Změna režimu

„Je nesmysl chtít záplatovat současný nefunkční režim. Musíme opravdu vážně diskutovat o systémové změně. My, komunisté, nechceme větší drobky koláče ze stolu mocných. Chceme celou pekárnu!“ napsala na Facebooku Petra Prokšanová, která kandiduje v Praze za Stačilo! na druhém místě. 

Nemáme se na co vymlouvat, SPD a Stačilo! otevřeně říkají, co chtějí udělat. Slibují, že nás vyvedou z Evropské unie a NATO. Chtějí přetrhnout kontinuitu a směřování země, které jsme nastoupili v roce 1989. A protože jsme po sametové revoluci navázali na odkaz první republiky a Tomáše G. Masaryka, znamenalo by to odklon i od jeho idejí. Hnutí ANO je připravené s nimi vládnout. Stačilo! dokonce plánuje obnovu pohraničních stráží. Myslel jsem si, že tohle budou první volby, kdy už minulost nebude hrát roli, ale možná je to naopak poprvé, kdy vstoupí do vlády. A čelní představitelé Motoristů říkají, že by raději podpořili vládu za účasti těchto stran než pokračování té dnešní. 

Nejde ale jen o politické cíle, SPD a Stačilo! šíří permanentní nenávist. K uprchlíkům, LGBT+ lidem, liberálům, médiím, neziskovkám. Tomio Okamura vytváří rasistické billboardy, kandidátka Markéta Šichtařová například v televizi tvrdí, že stát platí 15 miliard politickým neziskovkám, které jsou podle ní „škodná“ a je načase podporu ukončit. Jenže stát vydává celkově 17 miliard na všechny neziskovky, tedy i na dobrovolné hasiče či organizace pomáhající v sociálních službách. Ty nemají s politikou nic společného, takže SPD chce vzít peníze organizacím, jež pečují o druhé. Politických neziskovek není v Česku mnoho, ze zákona je to například právě SPD. 

O to teď ale nejde. Podstata je, že pokud se extremistickým stranám podaří dostat do vlády – ať už v koalici či při podpoře menšinové vlády –, stane se z jejich opoziční stranické nenávisti státní program. Je opravdu velký rozdíl, když do společnosti pumpuje hněv vládní síla. Vidíme to například ve Spojených státech, kde roste i fyzické násilí. 

Ve výjimečném eseji Éra temných vášní David Brooks v The New York Times mimo jiné píše, že „temné vášně vedou k bezcitnosti, krutosti, násilí a nedůvěře. Kameny a klacky vám mohou zlomit kosti, ale slova, která vzbuzují temné vášně, vás mohou zabít.“ Podle něj se politika ve Spojených státech, ale i jinde ve světě v posledních letech mění. Politici zjistili, že vyvolávání nenávisti funguje na velkou část voličů lépe než budování společnosti důvěry. A dobře si vytipovali, kde hledat základy pro svou politiku: „Existuje jedna síla, která vyvolává temné vášně více než všechny ostatní, a my ji máme v hojné míře: ponížení. Lidé se cítí ponížení, když jim není přiznáno rovné postavení a když jsou připraveni o něco, co považují za své právo. A jak všichni víme, bolest, která není transformována, se přenáší dál. Ponížení lidé nakonec zaútočí.“ Politici – a nejen oni – našli zkratku k části společnosti: „Demagogové v politice, médiích a na internetu využívali společné pocity ponížení k vyvolání temných vášní, které odlidšťují naši kulturu a podkopávají liberální demokracii.“ 

Brooks připomíná, že otcové zakladatelé Spojených států si podobné riziko uvědomovali, věděli, že v každém z nás je nějaká temná strana, a proto nemá být demokracie jen vládou většiny (jak se dnes zjednodušuje), ale musí být svázána pravidly a kontrolními mechanismy, aby nemohl jeden „šílenec“ získat absolutní moc. „Proto zavedli systém brzd a protivah, který je nyní rozmetán,“ píše Brooks. 

Když hledá cestu, jak podobné proměně čelit, varuje před tím, aby se lidé snažili připodobnit těm, kteří jim vadí, tedy například Trumpovi. To situaci jen zhoršuje. Vybízí naopak k cestě, kterou podle něj zvolil Václav Havel či Abraham Lincoln: „Začíná to tím, že vůdce nebo skupina lidí, kteří mají plné právo cítit se ponížení a mají plné právo uchýlit se k temným motivům, se rozhodnou tento proces přerušit.“ Tím se stanou inspirací k následování pro další lidi. Dalším krokem k pozitivní změně je podle amerického novináře dobře identifikovat, co lidi trápí a proč, vzít příčiny pocitu ponížení vážně. Tahle rada platí univerzálně.

Prostě lepší šance

Letošní volby nejsou o politických programech, nejsou dominantně o tom, kdo nabídne lepší ekonomické řešení. Bohužel. Hraje se o podstatu naší demokracie – ano, dnes jsou namístě slova, kterých se občas bojíme, protože znějí pateticky. Kdyby proti Spolu, STAN a Pirátům stála strana, která bude nabízet smysluplné reformy a držet přitom dosavadní kurz naší země, nebylo by o čem debatovat. Změna je život. V takové situaci se ale nenacházíme.

Hnutí ANO nenabízí uvěřitelný program, Andrej Babiš už navíc coby premiér zanechal svou stopu a můžeme hodnotit jeho vládnutí. Tam, kde současná vláda selhávala, on byl většinou ještě slabší. ANO by mohlo být relevantní populistickou stranou, kdyby otevřeně nepřiznávalo, že je připraveno vládnout i s extremistickými a proruskými stranami. Tu a tam mluví příkladně, pak ale zcela otočí a ohlašuje konec podpory Ukrajině a ochotu znovu pustit třeba ruskou propagandu do českých domácností. Bude ANO víc „východní“, jak zní v proslovech Radka Vondráčka? Anebo spíše „západní“, jak proklamuje Karel Havlíček? Nevíme a nejistota je v těchto časech nebezpečná. 

Možná volební výsledky nabídnou nějakou kultivovanou možnost nové vládní konstelace, ale nyní musíme vycházet z toho, co strany samy na sebe říkají a jak se chovají.

Z toho vychází, že z nabídky jsou nejpřijatelnější Spolu, STAN a Piráti. Řada jejich dosavadních kroků si zaslouží kritiku, ale nikdy neuhnuli v tom podstatném. Česko stálo na pevných demokratických nohách, podporovalo napadenou Ukrajinu, nešířilo temné vášně k žádné skupině obyvatel. Vláda mohla být reformnější a odvážnější, ať už v oblasti vzdělávání či bydlení, ale je také třeba přiznat, že vládla v době války, energetické krize a rostoucí inflace, která začala už za vlády Andreje Babiše. 

Česká republika byla díky vládě Petra Fialy, Víta Rakušana, ale i Ivana Bartoše stabilním srdcem Evropy, demokratickou společností, kde se nežije vždy snadno, ale vývoj jde víceméně správným směrem. A ty těžkosti života vyplývají většinou z kroků předchozích vlád. 

Babiš kdysi prohlásil, že vláda Petra Fialy zavedla novou totalitu. Dnes a denně vidíme, že to není pravda. Cenzura neexistuje, nikdo nebrání ve volbách nesystémovým uskupením. Ústavní soud bezprecedentně spěchal s jednomyslným nálezem, aby ujistil voliče, že se nebude na SPD a Stačilo! dívat jako na koalice, čímž by jim zkomplikoval cestu do sněmovny. Přitom zejména politici těchto dvou stran tvrdili, že se chystá něco jako soudní puč proti nim. Dva týdny před volbami běží soud ke kauze Dozimetr, ve které byli zapleteni někteří politici z TOP 09 a STAN. Může to tyto strany poškodit, ale nezkoušejí bránit soudu ve výkonu spravedlnosti, nefňukají, že jde o politický atentát, jak často tvrdil ve svých kauzách Babiš.

Česko potřebuje slušnou konzervativní sílu Spolu, regionální uskupení STAN a liberální hlas Pirátů. Česko má předpoklady, aby ustálo i vládu extremistů. Je tu nezávislá policie, justice, média, máme dvoukomorový parlament, demokratického prezidenta a silnou občanskou společnost. Destrukce systému většinou přichází až v druhém volebním období, ale proč riskovat? Proč ztrácet čas zápasem za demokratické principy země, když před námi leží příležitost vybrat si lehčí cestu – prostě jít k volbám? Ještě jednou si to zopakujme, k moci se mohou dostat strany, které chtějí změnu režimu, vyvázat nás ze spojeneckých svazků a jež kolaborují s naším primárním nepřítelem – Ruskem.

Proto závěrem s plnou vážností říkáme, pokud chcete žít v míru, pokud chcete žít na Západě, pokud chcete žít v otevřené společnosti, pokud chcete žít ve společnosti, kterou neřídí nenávist, zvyšujete své šance volbou Spolu, STAN a Pirátů. Schválně používáme spojení, že zvyšujete šance. Nikdo nedokáže garantovat, že vnější okolnosti mír a prosperitu umožní. Nebo že demokratické síly svým slibům dostojí. V dnešní době je ale i zvýšení šancí na lepší budoucnost nemalá hodnota.