Stávkové hnutí

Bělorusko ještě v březnu vypadalo, že se v něm socialismus zastavil na věčné časy. Zdejší výsledky svazového referenda patřily mezi nejpříkladnější vůbec. Běloruská SSR proto byla v Kremlu zapsána lépe než republiky středoasijské - v nich přece jen čas od času docházelo ke konfliktům, byť sice „jen“ národnostním. Den po letošním květnovém Dni vítězství mě v běloruském hlavním městě Minsku přivítala mamutí cedule hlásající slávu komunismu a KSSS jako jindy, leč atmosféra neochvějné jistoty zaběhaných pořádků doznala od března velkou trhlinu v podobě stávek. Minskem projížděly řady obřích traktorů značky Bělorus, mezi nimi pochodovaly desetitisíce dělníků. Nepožadovaly jen zvýšení cen a kompenzací. Daleko hlasitěji provolávaly PRYČ S NADVLÁDOU KOMUNISTICKÉ STRANY.

S celosvazovým zdražováním se původně počítalo už v únoru. Lednové separátní zdražení v Pobaltí mělo posloužit jako příčina krvavých zásahů ve Vilniusu a v Rize. Zdražení tak bylo nakonec odloženo až na 2.duben.

Komunisté, kteří v Bělorusku dosud drželi všechny posty bezpečně v rukou, začali náhle svalovat vinu na Kreml. Prohlašovali, že celosvazovým zdražením bylo Bělorusko oklamáno, neboť o něm nebylo předem zpraveno. Tak směšná výmluva samozřejmě nemohla zabrat. Lavina stávek se tou dobou navíc začala řítit veškerým svazovým důlním průmyslem. Horníci se už jednou nechali umluvit - před dvěma roky - a k ničemu to nevedlo. I v Bělorusku začalo být jasné, že tato metoda nepomůže. Začalo se proto…