Summit byl přece přehlídkou lidských emocí a také velmi lidských – tedy iracionálních – rozhodnutí. Ať už to s Evropou dopadne jakkoli, za dvacet let se o tom budou děti ve školách opět učit jako o něčem, co se stalo, protože se to muselo stát. Tak se u nás bohužel učí dějiny – jako nějaký zákonitý proces. Ale my dnes ještě víme, že to, co se stalo v Bruselu, se stát nemuselo a vše mohlo být jinak.
Z té záplavy postřehů a informací mi přišel jako jeden z nejzajímavějších jeden z blogů týdeníku The Economist, v němž autor zprostředkovává názor jednoho ze zasvěcených účastníků. Britský premiér David Cameron nechtěl zůstat jako kůl v plotě, on jen hrál šachovou partii, v níž věřil, že má lepší figury. To když spoléhal na to, že většina států dá přednost řešení, které umožňuje tzv. Protokol 12, tedy že většina důležitých rozhodnutí o fiskální unii bude schvalována jednomyslně (jinými slovy s právem veta třeba pro Británii). Taková totiž byla prý nálada za tím velkým bruselským stolem.
Německá kancléřka Angela Merkelová, která požadovala pomalejší a riskantnější proces nové evropské smlouvy, vypadala osamocená. Cameron tedy trval na svých požadavcích a nepostřehl, že nálada se pod vlivem jeho tvrdošíjnosti mění a postupně se lídři zejména států eurozóny přiklonili k Merkelové s tím, že uzavřou novou smlouvu mezi sebou, a kdo chce, ať se přidá. Cameron ztratil všechny figury najednou. Tomu se říká být vyšachován. Jistě, Cameron věděl, že doma má ve straně partu naštvaných euroskeptiků, kterým musí hodit kost, takto jim však hodil celou Británii přes evropskou palubu.
A český premiér Petr Nečas zase věděl, že doma má kromě podobné party ještě namíchnutého prezidenta. Proto udělal česky mrtvého brouka a řekl, že nemá mandát se rozhodnout a že také neví, o čem vlastně. To je zvláštní, že tolik dalších lídrů států velmi dobře vědělo, o čem se rozhoduje, ale Nečas to nevěděl. Jak lidské. A jak trapné.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
