Prezidentský slib vypadal jako jídelní lístek ze čtyřky

V kapse jeho saka málokdy chybí kapesníček, kouří dýmku a knír si někdy nakrucuje voskem. Nebýt rukou potetovaných literami, Martin Pecina by připomínal anglického lorda z konce 19. století. V komunitě grafických designérů mu nicméně přezdívají typoLenin. Něčím konzervativní, něčím radikální, Martin Pecina především nikomu nedovolí pochybovat, že žije tím, co dělá: přetvářením textů v knihy.

Jste potetovaný písmeny. To aby bylo hned jasné, čím se zabýváte?
Tetování se mi líbilo odjakživa. Přes pochybné rockové kapely jako Guns N’ Roses, chlapácké motorkáře a muklovské kotvy jsem se postupně dostal k  dalším zdrojům – knížky, weby, obrázky, televizní pořady. V určitém okamžiku jednoduše uzrál čas. Když jsem doma vymýšlel, čím se pokreslit, uvědomil jsem si, že by to mělo být něco, co přímo souvisí s  tím, co dělám, kým jsem a co mě v životě zajímá. Takže asi bych neměl mít robocopa na rameni nebo míchačku na zádech, písmo je příhodnější.

Proč jste si nechal vytetovat jen jednotlivé litery? O žádném nápisu jste neuvažoval?
Zdálo se mi to zbytečné. Tetování ve formě nápisů dnes mají skoro výhradně neonacisti nebo romantické dívky. Nejsem ani jedno. Nechci mít na těle citát od Hitlera ani od Coelha. Na písmu je přece zajímavé i to, jak jednotlivé litery vypadají, jejich vizuální kvality, schopnost tvořit překvapivé struktury.

Je nějaké místo na těle, kromě obličeje, které nemáte potetované?
Jde to pomalu, zatím mám potetované jen ruce, hrudník a pozadí. Rád říkám, že to celé funguje jako typografický vzorník mých oblíbených písem. Když přijde nová práce, vždycky se jenom podívám na předloktí či biceps a řeknu si, že třeba tímhle písmem Arno nebo Bello či Tabac udělám novou zakázku… A když mám náhodou nějakou hodně blbou práci nebo je s klientem výjimečně špatná komunikace, tak jednoduše sundám trenýrky, vystrčím na sebe do zrcadla řiť, okolo které mám ty nejhorší věci, a vysázím to pak třeba Comic Sansem nebo nějakou jinou hrůzou.

Ale co to tetování skutečně znamená? Není to třeba taky způsob, jak vzdorovat přírodě? Tělo stárne, kůže se vraští, ale znaky vám zůstanou, i když svraštělé…
Lidé, zdá se, zapomínají, že tetování je nedílnou součástí všech světových kultur, není na tom nic nepřirozeného. Všude na planetě se lidé zdobili tetováním nebo jizvami, máme to v sobě asi zakódované. Inuité, indiáni, Afričané, lidé z Dálného východu i Jižní Ameriky. Význam byl většinou současně mytologický i osobní. Tetování symbolizovalo vlastnosti daného člověka, jeho životní milníky, historii. Dost podobně dodnes funguje tetování v některých kriminálech, máte tam přesně dané motivy i významy. Na těle můžete mít jenom věc, která vyjadřuje nějaký váš atribut nebo kriminální čin. A pokud daná pravidla porušíte, ostatní muklové vám tetování vyříznou, třeba skleněným střepem. Co mi na současné módě tetování vadí, je právě to, že vzniká úplně nahodile, chybí obsah, logika, jasná a pevná provázanost s nositelem.

Zabýváte se hlavně grafickým designem a typografií. Nedávno jste upozornil na to, jakým způsobem byl vysázen prezidentský slib, jejž Miloš Zeman podepisoval v Senátu. O co šlo?
Prezidentský slib vypadal jako jídelní lístek v restauraci čtvrté cenové skupiny: s chybami, s odpornými mezislovními mezerami a s obrovským, ohyzdným systémovým písmem Arial, které ani nemá pravou kurzivu, jen nakloněný základní řez. Ignorace všech elementárních zákonitostí slušné typografické úpravy. Kdosi dostal text, ten během pěti minut nějak připravil, vytiskl na laserové tiskárně a i s chybou, špatně vyskloňovaným slovem, dal k podpisu prezidentu republiky. A protože to celé kvůli špatnému skloňování nedávalo tak úplně smysl, museli po ceremoniálu vytisknout druhý prezidentský slib, který potom už bez všech těch slavnostních procedur prezident podepsal znovu.

Jakých knížek si všímá v knihkupectví? Jaké jsou nešvary průměrného designu? Proč nakladatelé obvykle opakují mantru, že knihu prodává obálka? Co je na grafické úpravě knihy nejdůležitější? Nesvádí počet vydávaných titulů k  určité rutině? Lze kvalitně graficky upravovat i e-knihy? Považuje grafický design za umělecký obor? Proč slaví v soutěži o nejkrásnější publikace spíše autorské knihy? Pokud je grafický design služebná profese, komu v první řadě slouží? Měl  nějaký iniciační zážitek, co se písma týče? Kdy jste si uvědomil, že se s ním vůbec dá nějak pracovat? Jaká má oblíbená písma? A co si myslí novém psacím písmu Comenia Script, které se děti učí v první třídě?

Odpovědi najdete v literární příloze, která je součástí aktuálního dvojčísla Respektu 27–28/2014. Zároveň jsme jako ochutnávku odemkli texty Patrika Linharta.