Jak se vyhnout nejhoršímu

Čím naléhavěji nás atakuje a znejišťuje nekončící smršť dramatických událostí, tím důležitější je umění od nich poodstoupit. Je nutné zasadit střípky reality do širšího obrazu, prozkoumat jádro probíhajících krizí i jejich hlubší příčiny. A diskutovat o cestách, které z nich vedou. Kvůli záplavě negativních zpráv možná ztrácíme schopnost je vidět. 

Právě proto jsme oslovili pět inspirativních osobností, jejichž práci dlouhodobě sledujeme. Dva z nejvlivnějších hlasů německé veřejné debaty, norského historika moderních dějin z Yaleovy univerzity, nejvýše postavenou ženu v dějinách NATO a globálně nejvýraznějšího soudobého intelektuála z postkomunistické části Evropy. Položili jsme jim zdánlivě jednoduché otázky: Bojíte se při sledování zpráv o naši budoucnost? Na jaké jsme vlastně trajektorii? A jak zabránit nejhoršímu, tedy třetí světové válce nebo rozdělení světa do nesvobodných sfér vlivu? 

Debata se rozběhla do různých směrů, ale některé motivy se opakovaly. Otřesy, které působí naléhavě a překvapivě, jsou výsledkem hlubších trendů – a těmto strukturálním změnám se ve veřejných debatách věnovalo příliš málo pozornosti. Evropa v novém světě obstojí – jakkoli to zní jako klišé –, jen pokud o sobě bude přemýšlet jako o celku se společným zájmem. Evropská témata bychom se měli naučit vnímat jako domácí politiku, protože „zahraničí“ dnes začíná až za hranicemi našeho kontinentu. A je stejně důležité: o budoucnosti planety se už totiž nebude rozhodovat jen v jednom regionu, rozhodně nikoli jen v Evropě. 

Překotný vývoj ale vyžaduje i pokoru a flexibilitu. Více zpochybňování našich vlastních pohledů a méně sebeutvrzování. Odvahu přiznat, že toho občas mnoho nevíme a jsme sami z vývoje zmatení. Protože svět – abychom použili další z klišé, které platí – je komplexnější a méně předvídatelný než kdykoli v našich dosavadních životech. Což je ideální čas pro jeho podrobnější a skutečně globální zkoumání.