Amerika jako banánová republika

Během let jsem mnohokrát sledoval zahraniční politické kampaně, v nichž jeden kandidát obvinil druhého, že je zločinec, někdy mu dokonce vyhrožoval, že ho po svém zvolení nechá zavřít. Až do minulého týdne jsem však nic podobného neviděl v západní demokratické zemi.

Sjezd republikánů byl barvitý a chaotický, především ale plný aparátnického vzteku, včetně pseudožalobců, soudních tribunálů a skandující lůzy. Svět spatřil obraz Ameriky jako banánové republiky.

Klesli jsme tak hluboko tak rychle, až je někdy obtížné nezapomínat, že to vlastně není normální. Teprve před osmi lety přerušil republikánský kandidát John McCain jednoho ze svých stoupenců, který vykřikoval, že Barack Obama je Arab, a tudíž podezřelý. McCain mu tehdy vysvětlil, že jeho soupeř je „slušný otec rodiny a občan, s nímž se shodou okolností zásadně rozchází v názorech“.

Srovnejte si to s tónem dnešní kampaně, jak ji určuje Donald Trump. Ten opakovaně trvá na tom, že Hillary Clinton patří do vězení. Dokonce slíbil, že až se stane prezidentem, otevře jeho ministr spravedlnosti znovu její spisy, „pořádně se na ně podívá“ a možná ji obviní – sám už došel k názoru, že „je vinná jako nikdo“. Něco takového se mohlo odehrát někde v Latinské Americe – tak před třiceti lety.

Pozvání pro Putina

Sjezdu dominovala nenávist k Hillary Clinton, protože to je to jediné, co stranu v tuto chvíli sjednocuje. Lidé si zvolili kandidáta, který nevěří ideologii, jíž se republikánští politici nechávali inspirovat po desetiletí – volnému trhu a obchodu, nízkým daním, omezené vládě, deregulacím, reformě sociálního zabezpečení a aktivní zahraniční politice. V dechberoucím rozhovoru pro deník The New York Times Trump oznámil, že se nebude cítit vázán slibem Severoatlantické aliance garantovat bezpečí svým evropským spojencům a prakticky tak pozval Vladimira Putina, aby destabilizoval východní Evropu. To znamená rozchod nejen se sedmi desetiletími republikánské zahraniční politiky, ale s klíčovým americkým závazkem, který zabezpečoval světový mír od roku 1945. Jedná se o nejriskantnější výrok amerického prezidentského kandidáta v moderní době.

Přesto stěží někoho překvapí. Trump se ani nesnaží předstírat, že se řídí nějakou ideologií. Jeho hlavní myšlenkou je, že je sám obdivuhodný, a pokud ho země zvolí, učiní ji o něco obdivuhodnější. „Hřejte se v mé slávě,“ volá Evita v muzikálu Andrewa Lloyda Webbera a přesně to také svým příznivcům slibuje Trump. Je vlastně ironií osudu, že Trump brojí proti přistěhovalcům z Latinské Ameriky, když vezmeme v úvahu, jak silně jeho kampaň odráží latinskoamerické peronisty, kteří věří síle osobnosti více než jakékoli jiné myšlence.

Duch peronismu ještě posiluje servilní důraz na Trumpovy děti, jež byly během celého sjezdu předváděny, jak s blaženým úsměvem kynou z královské lóže obdivnému davu (všiml si toho už Bill Maher). Podle zvyků dynastické politiky jsou to jeho klíčoví zástupci v byznysu i politice.

Jak poznamenal The Washington Post, „mluví tady tolik Trumpů, kolik je tady senátorů“. Vrcholem každého večera bylo vlastně vystoupení jednoho z členů Trumpovy rodiny. A když si slávy užila rodina, došlo i na Trumpovy poddané. Na sjezdu nemluvil ani jeden z pěti žijících bývalých republikánských kandidátů (dva z nich byli prezidenty), svou příležitost ale dostal šéf Trumpových vinných sklepů, došlo i na pomocnici jeho dětí.

Obchodní značka Trump

Republikánská strana se vydala do rukou jedné rodiny a jejích obchodních zájmů. Republikánský sjezd se stal představením podřízeným její slávě a bohatství. Se stranou, zemí i světem se může stát cokoli, Trumpova značka z těchto voleb ale vyjde posílená s ještě větším leskem globální celebrity a s dalšími příležitostmi prodat své jméno developerským projektům, golfovým klubům, značkovým oblekům a nastrojeným kurzům osobního růstu.

Vlastně nakonec, ať vyhraje či ne, jedním z důsledků těchto voleb může být skutečnost, že Trumpovo jmění bude konečně takové, jaké tvrdí, že je.

Autor je americký politolog a publicista.

© 2016, Washington Post Writers Group