Dopisy

Bota pro Triera

Respekt 22/2011

Děkuji za komentář Petra Třešňáka věnovaný Trierovu poslednímu výstřelku. Když jsem cestou autem domů zaslechl zprávu o jeho extempore v Cannes, spěchal jsem si pustit záznam na YouTube. Bylo velmi úlevné zjistit, že sdílím názor s nadpoloviční většinou komentátorů pod videem. O nic nešlo.

Sledování Trierových sond do lidských duší pro mě vždy znamená stejný zážitek: je to sice k neuvěření, ale ono by to tak doopravdy proběhlo. A nedovedu si představit to permanentně vnímat, celoživotně zprostředkovávat divákům a ještě se dobrovolně vzdát sarkasmu, který je pro Dány něco mezi sportem a uměním. Obviňovat Triera z pokusu o reklamu je nízké, pokoušet se ho trestat je komické. Jeho život zřejmě ovlivňuje stejná „nemoc“ jako například životy Goetha nebo V. Woolfové. Ve srovnání s vlastním démonem budou slova kritika či moralisty jakéhokoli postavení vždy jen pištěním.

(…) Pokud bychom, jak říká autor v závěru, „nosili poučení z události poloviny 20. století v reflexech a srdci“, snad by nás i napadlo, že kdyby většina uvažovala podobným způsobem jako tento z rautů vyloučený režisér, hajlovalo by se bývalo prostředníčkem a Hitler by prožil život třeba jako umělecký cukrář. Otázka je, jak v zemi, jejíž prezident nazývá pokus o upálení romského dítěte společenským jevem, jenž by se neměl tak přísně trestat, k takovému vhledu dojít.

Marek Tichý

Případ smetanového vraha

Respekt 22/2011

Velmi jsem uvítala komentář Kateřiny Šafaříkové, protože poprvé uceleně nabízí možnost, že Otakar T. mohl Aničku taky nezavraždit. Po veškerém vyšetřování a po jeho smrti to stále zůstává otevřenou otázkou, je to nerozhodných padesát na padesát.

Uvažme na okamžik, že Otakar T. opravdu není vrahem toho dítěte. Pak to postaví naši společnost do hrozného světla, protože už předem odsoudila, a dokonce k smrti uštvala nevinného člověka. To zaprvé.

Zadruhé, zároveň z toho vyplývá, že se totéž může stát komukoli z nás. Stačí být v nesprávný čas na nesprávném místě a dotýkat se věcí podezřele ležících na okraji cesty. Mimochodem, co zabránilo domnělému vrahovi zbavit se toho „usvědčujícího“ batohu stejně jako těla oběti, prostě jej zakopat?

A zatřetí – hrozná představa. Skutečný vrah pobíhá dál po světě a může kdykoli udeřit znova. Co pak?

Jarka Stuchlíková

Architektura s malým A

RESPEKT 16–17/2011

V článku jsem se dočetla, jak nevzdělaní úředníci povolí jakýkoli dům, jen když má šikmou střechu. Více než deset let pracuji na stavebním úřadu, a tudíž jsem jedním z těch úředníků, jimž prochází rukama mnoho projektů, které se mi mohou líbit, anebo taky ne. Každý úředník rozhoduje na základě určitých pravidel, což je v tomto případě stavební zákon, schválený parlamentem. Správní orgán, tedy i stavební úřad, musí konat pouze to, co mu zákon ukládá, na rozdíl od občanů, kteří mohou vše, co není zákonem zakázáno.

Neotírejte se o úředníky, když o jejich práci a problémech nic nevíte.

Helena Stündlová