Vesmír jako záhadná symfonie

Nové objevy o povaze vesmíru už vědci nepřinášejí jednou za pár století, ale s frekvencí měsíců či roků. O vzdáleném prostoru kolem nás víme nebo tušíme opravdu hodně: z čeho se skládá, kdy se zrodil, i jaká jej čeká budoucnost. Navzdory převratným poznatkům se však vesmír jeví ještě záhadnější než dříve.

Na počátku věků ležel bůh Wulbari na Matce Zemi a mezi oběma božstvy bylo zoufale málo místa. Vesničané v té tlačenici do Wulbariho mimoděk strkali, až se rozzlobil, vystoupil vzhůru a stal se oblohou.

Mýty, jako je tenhle západoafrický, si lidstvo k pochopení nedosažitelného vesmíru vytvářelo od nepaměti. Dnes nám mohou připadat úsměvné, stejně jako středověké představy o placaté Zemi, kolem které krouží Slunce. Jenže ačkoli věda přinesla zásadní kosmologické poznatky, musíme si přiznat, že v jistém smyslu jsme ve stejné situaci jako starověké národy. Řadě věcí totiž nerozumíme: Jak vypadá svět za hranicí dohledu? Kdy a jak se zrodil? A co tu bylo předtím, než vznikl?

Einsteinův omyl
Pohled na vesmír se radikálně změnil především během uplynulého století. Dosud žijí lidé, kteří se narodili v době, kdy se většina astronomů domnívala, že vesmír je neměnný, věčný a vše, co se v něm nachází, je naše vlastní galaxie – Mléčná dráha. Byl to i laikům srozumitelný obrázek, který ještě kolem roku 1920 zpochybňoval…