Kdo má víc?

Schopnost sebekritiky nepatří k vlastnostem, kterými se čeští politici vyznačují právě nejvíc. Zatímco reprezentanti ostatních stran samozřejmě neustále chybují, o vlastních omylech většina českých politiků radši mlčí. Velkou pozornost si proto zaslouží předseda sněmovny Miloslav Vlček: v nedávném komentáři pro MF Dnes se Vlček totiž přiznal k tomu, že vinu na tom, že se Poslanecká sněmovna v porovnání třeba s prezidentem nebo armádou těší jenom malé důvěře veřejnosti, nenese nikdo jiný než poslanci sami. Nenaslouchají svým kolegům, flákají se po kavárnách – a čas od času se navzájem dokonce napadají vulgárními gesty či výrazy. Podle Vlčka není tedy divu, že nikdo tohle shromáždění hulvátů nebere vážně.

Předseda má možná pravdu, existuje však ještě jeden důvod, proč veřejnost nemá z práce sněmovny ten nejlepší dojem: i v případech, že se parlament povznese k činům, které mu dělají čest, zdejší veřejnost se o tom většinou nedozví. Protože média ji o tom neinformují.

Je to opravdu zvláštní: to jediné, co většinu českých novinářů na politice zajímá, je otázka, která strana se prosadí. Celé stránky novin se tady věnují detailnímu luštění, jestli vláda získá ještě hlas toho či onoho poslance nebo jestli vláda dostatkem hlasů přece jenom nedisponuje. Vzhledem k těsně koaliční většině je to samozřejmě důležité. Ale nemělo by se přitom zapomínat, že smyslem politiky není pouhý boj o moc. Smyslem politiky je, aby se společnost shodla na tom, podle jakých pravidel chce žít, podle jakých hodnot či vize se chce řídit. Většinu novinářů tenhle aspekt politiky zřejmě vůbec nezajímá.

Dobrým příkladem je debata, která se minulý týden vedla ve sněmovně o tom, zda má Česko poslat vojáky do bojové mise v Afghánistánu. Debata to byla vzrušená: není boj pod vedením USA v jižních afghánských provinciích prostě nelegitimní? Má vůbec smysl proti teroru bojovat ve válce? Nemělo by se Česko v Afghánistánu soustředit na vybudování infrastruktury či správy? A není česká armáda už dnes strašně přetížená? V médiích se z této debaty nenašlo buď nic, nebo jen pár citátů bez souvislosti. Zajímavé totiž bylo zase jenom to, jestli vláda (kvůli váhání zelených) bude mít na prosazení mise dost hlasů.

Důvěra veřejnosti k parlamentu nezáleží jen na chování poslanců, ale také na tom, jestli veřejnost má pocit, že se ve sněmovně řeší i jiné věci než jenom osobní mocenské choutky. Jak má ale veřejnost zjistit skutečný stav věcí, když se v novinách píše jen a jen o tom, kdo asi bude vítězem? Fakt, že česká veřejnost parlamentu nedůvěřuje, je proto také důsledkem selhávání médií. A stačí málo, aby se to změnilo.