Přičinlivost se vyplácí

V dějinách novodobé české kultury si meziválečná avantgarda v čele s Devětsilem zajistila nanejvýš úctyhodné místo. Její historický úspěch se však dá jen těžko oddělit od komunistického angažmá umělců. Partajní praktici z KSČ jim sice příliš nedůvěřovali, ale dovedli je využít při formování prvorepublikové kulturní fronty, jejíž aktivity po svém nástupu k moci prezentovali jako zárodek socialistické kulturní politiky.

Levicovou avantgardu (s opomenutím některých zavržených osobností) oslavovala totalitní média i školní učebnice skoro půl století. I proto dodnes zastiňuje jiná zajímavá hnutí, která se s komunisty tolik nezapletla. Odtud také pramení hlavní výhrady, které se dnes na její adresu ozývají. Do značné míry jsou oprávněné, stačí připomenout agresivní sociální inženýrství, jaké ve dvacátých letech hlásal její hlavní teoretik Karel Teige. Nechybí ovšem ani shovívavější hlasy, poukazující na to, že k umění určitá poblázněnost radikálními idejemi patří; společenský experiment sice v praxi žalostně selhal, ale v galeriích po sobě zanechal okouzlující artefakty. I to je koneckonců pravda.

Oba zmíněné postoje se mohou konfrontovat donekonečna. Odhlédnout od politických předpojatostí se nyní pokusil bohemista Vladimír Papoušek v knize Gravitace avantgard. Na základě rozborů dobových, zejména publicistických textů zkoumá hodnoty i limity diskurzu,…