Malý důkaz velkých změn

Ještě nedávno by sotva někoho napadlo, že česká vláda bude v roce 2007 vážně uvažovat, že povolí přítomnost ruských vojenských inspektorů na svém území. Je to jeden z malých důkazů toho, jak velké změny se ve světě dějí, a také toho, že Česká republika se octla v jejich víru bez ohledu na to, zda si to přála či ne.

Budiž na úvod řečeno, že myšlenka amerického radaru v českých Brdech je důležitou součástí plánu na obranu euroamerického území před jaderným útokem především z Íránu. České vládě slouží ke cti, že svým souhlasem s umístěním radaru se vážně chopila svojí role v globální strategii vůči novým hrozbám. Jak se dalo čekat, spolu s tím se česká mocenská elita začala chtě nechtě učit nelehké disciplíně – běhu přes pohyblivé písky světové politiky.

Ještě před několika lety si Česko pohodlně vystačilo se svou orientací na NATO a Evropskou unii a nemuselo hluboce přemýšlet o složitosti světa. To už ale neplatí. Ten pevný a přehledný svět se rychle velmi zkomplikoval. Amerika zeslábla válkou v Iráku, Evropská unie ještě nevybředla z krize po svém rozšíření a ani nepřekročila stín poválečného pacifismu, jak ukazuje její neochota vyslat jednotky do bojových akcí po boku amerického spojence v Afghánistánu. Naproti tomu si chce utrhnout velký podíl na světovém vlivu sílící a nedemokratické Rusko, na Blízkém východě se v Íránu rodí vážný nepřítel naší civilizace, o přesunech těžiště ekonomické a možná i vojenské síly do Číny a Indie ani nemluvě. Radar je jen první z řady důležitých zkoušek české zahraniční politiky, kterým bude nepochybně v příštím desetiletí vystavena.

Bez komentáře

Proto nebylo příliš povzbudivé slyšet premiéra Mirka Topolánka minulé úterý, když zřejmě zaskočen v přímém přenosu návrhem amerického ministra obrany Roberta Gatese, aby měli přístup k radaru ruští inspektoři, řekl, že „necítí potřebu“ to komentovat. Mohl přece říci hned to, co řekl po dvou dnech v České televizi – že totiž Rusům jeho vláda nabídla dohled sama už dříve a čekalo se jen na americký souhlas. Pokud ovšem mluvil pravdu.

Samotný nápad s ruským dohledem – když se zbavíme nepříjemné pachuti vzpomínek – je racionální. Američané svým návrhem dělají maximum pro uklidnění Ruska, že za válečnou hrozbu skutečně považují Írán, a ne svého někdejšího nepřítele z dob studené války. V české debatě ta nabídka vyráží opozici z rukou argument, že radar zbytečně dráždí Rusy. A koneckonců – z návrhu jasně vyplývá důležité sdělení pro Českou republiku: absolutní suverenita malého státu je dnes iluzorní, pokud chcete ve zdraví přežít příští neklidné časy, musíte se stát účastníkem globálních strategických plánů.

Jistě, dalo by se namítnout, že přítomnost ruských vojenských inspektorů na území členského státu NATO se vymyká zvyklostem aliance, že se to ve skutečnosti může stát ruským vítězstvím a dalším spárem Moskvy zaťatým do břicha Evropy a že Česko by nemělo být pokusným králíkem amerických úvah o podivných spolcích s medvědem, jehož vrčení nezní vůbec přívětivě. To je však jiné téma, na které jistě dojde.

Nároky velké politiky

Problém nápadu, jakkoli je racionální, je bohužel především ve způsobu, jakým byl přednesen. Proto se může stát až příliš snadným terčem hněvu veřejnosti – a česká vláda ani Američané neudělali téměř nic proto, aby mu předešli.

Česká veřejnost ještě nestačila citem a rozumem pořádně zpracovat představu amerických vojáků na českém území, a už si má zvykat na myšlenku přítomnosti ruských inspektorů. Nemluvě o tom, že pověstná americká neohrabanost probouzí tradiční českou hrůzu z rozhodování velmocí o našem osudu. Právě proto měla česká diplomacie zasáhnout včas a předem vyjednat způsob, jak návrh oznámit. Je zjevné, že naše velvyslanectví ve Washingtonu a v Moskvě se musí přizpůsobit nárokům velké politiky, v níž se Česko ocitlo.

Racionální politika vlády může v demokracii uspět jen tehdy, když počítá také s iracionalitou, obrazy a symboly. Má předvídat, že česká společnost si bude potlačované trauma z poddanství za komunismu i za protektorátu léčit laciným vzdorem a že se začnou rojit mýty o nové Jaltě, neřkuli Mnichovu. Má počítat s tím, že veřejnost nevěří tomu, že sotva se nadechla svobody a pocitu bezpečí, už se zase blíží nové ohrožení. Má také počítat s tím, že lidé mají mnohem větší obavy ze zdražení másla než z nové války. A že se budou intuitivně bránit všemu, co by je vytrhávalo z budování svého blahobytného soukromí.

O to důležitější bude, aby americký radar na české půdě – jak parlamentní, tak té v Brdech – vláda prosadila. Zda s ruskými inspektory nebo bez nich, je v podstatě vedlejší. Po minulém týdnu se jí bude – a bohužel její vlastní vinou – jen o něco hůře vysvětlovat, proč by Češi měli být hrdi na to, že se stávají hráčem ve velké hře, sice podruhé v poválečných dějinách, ale konečně na správné straně. Radar je prvním z vážných úkolů české vlády v prudce se měnícím světě, proto má takový význam. Protože brzy budou následovat další výzvy.