Nějak to přežít k dalšímu safari

Za hubičku nabytá státní půda na jedné straně a tučné dotace na straně druhé umožňují blahobytný život hrstce zemědělských velkopodnikatelů. Venkov jako celek na tom tratí, ale systém pokračuje dál. Proč? Ukázkovým vysvětlením je příběh Jiřího Čížka, dobrého kamaráda ministra zemědělství Jaroslava Palase.

Trefa v Namibii

Pomalu se stmívá a do vrat bývalého státního statku u osady Jelení na Bruntálsku vjíždí modré terénní auto. Vystupuje tělnatý muž v kostkované košili a vede návštěvu do svého království. Na konci chodby za kancelářemi, které doby státního statku pořád připomínají, se otevírá jiný svět. „Tohle je srnčí salón,“ ukazuje Jiří Čížek místnost narvanou trofejemi, příchozího na uvítanou hypnotizují skelné oči vycpaného daňčete. „A tohle africký svět.“ Z trámů v tomhle pokoji visí ledabyle přehozené kůže žirafy a zebry, vedle krbu stojí vycpaný gepard, na zdi je přibitý dikobraz. „Ty jsem skolil v Namibii,“ ukazuje Čížek na hlavy několika antilop. Právě tohle místo si ministr zemědělství Palas vybral před dvěma roky k oslavě svých padesátin. „Měli jsme tu zemědělský den, tak se to spojilo,“ vzpomíná Jiří Čížek. „Aby nám dodal trochu energie. Abychom přežili další rok.“

Oba muži se znají léta, jsou z nedalekého Města Albrechtic a pracovali spolu na zdejším státním statku. Zatímco Jaroslav Palas usedl…