Z dob, kdy se s obrazy dalo mluvit

Konečně něco, na co se dá dívat! Tak by mohli zajásat na výstavě Obrazárna v Čechách 1796 - 1918 všichni diváci tradičního vkusu, kteří mají rádi obrazy a sochy, z nichž je jasné, „co to má představovat“. Jenže takoví konzumenti už dobrých třicet let do galerií nechodí - zvykli si, že to, co se vystavuje, většinou jejich vkusu nevyhovuje. Modernisté všeho druhu, od levicové avantgardy po Milana Knížáka, si možná myslí, že publikum konečně převychovali. Lidé se však nenechali přesvědčit, aby se svého tradičního vkusu vzdali, a prostě vyřadili výstavy výtvarného umění ze svého zájmu. Nahradilo je jiné vizuální médium - televize. Z obdivovatelů „realistických“ obrazů se stali diváci Dallasu.

Jak se vám líbí

Národní galerie uspořádala k výročí dvou set let svých sbírek velmi nekonvenční výstavu, na které lze vidět ty nejkonvenčnější obrazy a sochy devatenáctého století. Tehdy vyhovovaly obecným požadavkům společnosti takřka v celé její šíři. Obrazy oceňované znalci i oficiálními sbírkami byly zároveň předmětem obdivu i nejširších vrstev, které nelitovaly finančních obětí, navštěvovaly výstavy a kupovaly barvotiskové reprodukce obrazů slavných malířů. Publikace (černobílých) reprodukcí obrazů, jež právě slavily úspěch na některé významné výstavě, byly jednou z nejpřitažlivějších náplní nově vzniklého mediálního druhu - populárních časopisů poslední třetiny 19. století. Dokonalou realistickou metodou, pracující důsledně podle živého modelu (případně…