Šestnáct dlouhých let

Šestnáct dlouhých let

Konec Charty 77 

Zpráva o tom, že se současní i bývalí mluvčí Charty 77 rozhodli 3.listopadu ukončit její činnost, nevyvolala - až na výjimky - žádný ohlas. Ostatně není se čemu divit - společnost polistopadovou existenci a působení Charty coby instituce zkrátka nevnímala. I když občasné diskuse signatářů o dalším smyslu existence Charty nevyznívaly jednoznačně, bylo jasné, že pro další trvání mluví důvody pouze subjektivní - dílem nostalgie, dílem pocit její potřebnosti ze strany těch signatářů, kteří nenašli nebo nehledali místo v novém politickém establishmentu.Pro „historickou“ prestiž Charty, jakož i prestiž většiny jejích signatářů, nebylo příliš důležité, zda se podaří důstojně uzavřít její činnost, či zda bude živořit dál mimo zorné pole veřejnosti. Přesto je třeba krok, ke kterému došlo, ocenit. Důležitou roli při tomto rozhodnutí určitě sehrál názor těch „prominentních“ chartistů, kteří přišli o svá parlamentní křesla či státní funkce, a získali tak po dvou a půl letech čas k řešení tohoto problému. Formální zakončení činnosti Charty právě naznačuje, že tito lidé mají aspoň vůli své dosavadní „nepolitické“ - jakkoli po listopadu modifikované - přístupy k politice opustit. Že Charta nebyla zachována ani jako „záloha“ pro případné špatné časy, ani jako morální dohlížitel nad poklesky politiků i společnosti, je projevem smyslu pro realitu. Někteří tím možná chtěli dát najevo, že to se svým návratem do politiky myslí vážně.
…