Polemika: Dekolonialismus aneb Když nám bývalí kolonizátoři vysvětlují svobodu

Pavel Barša mě v rozhovoru pro Respekt příjemně překvapil. Je informovaný, ale právě proto mě zaráží jeho geopolitická slepota. Kultivovanou diskusi o Izraeli, kde momentálně žiji, vítám. Méně už mě nadchla představa, že ten, kdo nepřijme dekolonialismus jako hlavní klíč k pochopení světa, zůstává provinčním Čechem, který stále nepochopil dějiny. Takové další národní obrození, tentokrát pod akademickým dohledem bývalých koloniálních mocností.

Jenže v tomto výkladu poněkud překáží historie. Před Brity ovládala území dnešní Palestiny téměř čtyři století osmanská říše, islámské impérium, které oblast získalo vojenským dobytím. Proč v tomto případě nemluvíme také o islámském kolonialismu? Nebo je imperialismus problémem pouze tehdy, když pochází ze západní Evropy?

Moje rodina pochází z Balkánu a máme s osmanskou nadvládou staleté zkušenosti. Dokonce z obou stran, mezi vládnoucími i poddanými. Polovina mých příbuzných jsou muslimové žijící od Istanbulu přes Kosovo až po západní Evropu. Na mnoho věcí máme rozdílné názory, ale máme se rádi. A nepotřebujeme k tomu ideologický manuál. Proto mi vadí infantilizace muslimských společností jako věčných obětí západního kolonialismu. Jako by neměly vlastní dějiny, mocenské ambice ani odpovědnost. A jako by neexistovali lidé, kteří v Íránu nebo Turecku sami vzdorují náboženskému autoritářství. Kam se poděly jejich hlasy? Nebo se útlak přestává počítat, když jeho pachatelem není Západ?

Sovětský svaz ostatně antikoloniální rétoriku zvládal mistrovsky. Osvobozování národů mu šlo výborně, pokud ovšem nešlo o národy, které sám ovládal. Tam už emancipace tak žádoucí nebyla.