Naše dvě radarové otázky

Psal se rok 1886 a časopis Čas otiskl celkem nenápadný článek jistého publicisty a literárního kritika Huberta Gorgona Schauera. Jmenoval se Naše dvě otázky a ptal se přibližně na toto: Je český národ na takové kulturní výši, aby byl s to přinést obohacení světové kultury? Pokud by pak odpověď vyzněla záporně, nebylo by vhodnější přimknout se k silnějšímu sousednímu národu německému? V době obrození věru odvážná až provokativní slova, však ho také za ně tehdejší radikálové mladočeši vláčeli v tisku ještě několik měsíců. K národu německému se dnes přimykáme, i když úplně v jiném smyslu než Schauer – zřejmě – myslel. Základní otázky, co my Češi přinášíme světu a zda patříme do nějakého kulturního rámce, ale neusnuly.

Musíme si je pokládat i 17 let po sesutí totalitního režimu. Překvapuje vás to? Myslíte si, že my Češi jsme přece do Evropy a na západ patřili vždycky a dnes to máme i černé na bílém v análech EU a NATO? Štempl je štempl, ale vnitřně s tím jaksi pořád nejsme srovnaní. Patříme mezi spojence Američanů, nebo ne? Bojuje se v Bagdádu o Prahu, nebo nás to nemusí zajímat? Chceme na svém dvorku mít věšák raketového deštníku?

Erazim Kohák v knize Člověk, dobro a zlo popsal, jak se v dějinách proměňovalo rozdělení na „my“ a „oni“. Nejdřív platilo „my“ jenom pro rod, kmen, národ. Křesťané rozšířili okruh spřízněných na lidi všech národů stejné víry. A novověk přišel s občanským konceptem: stejná práva a odpovědnost mají všichni, kdo vyznávají stejné demokratické hodnoty bez ohledu na národnost, vyznání, pohlaví. Kam dnes sahá zodpovědnost? Za dveře bytu, města, státu? Končí svět na českých hranicích? Filozof Martin Heidegger svého času psal, že smysl lidské existence je ve starosti o svět. Máme my tuto starost? Nebo nám jde jenom o sebe? Podle Ivana Dejmala v nás Češích přetrvává mentalita z doby Rakouska, pořád jako kdybychom nevěřili, že jsme přizvaní k rozhodování a můžeme se na něm podílet. Není to jenom otázka morálky, stává se z toho otázka přežití. V době monarchie ještě stačilo se uvelebit doma na zápraží a čekat, než se bouřka někde za humny přežene. Dnes k nám svět na zápraží přichází sám, ať o to stojíme nebo ne. Mávnutí motýlích křídel kdesi nad ostrovem Honšú vyvolá tornádo v jižních Čechách.

Česká republika slíbila, že bude s Američany jednat o podílu na jejich obraně proti raketám z takzvaných lotrovských států. Jsme suverénní země, můžeme jim pochopitelně ještě pořád říct ne. Ale měl by k tomu být zásadní důvod. Ptejme se Američanů, k čemu přesně štít bude, proti jakému nebezpečí má chránit je a možná i nás. I kdyby radar bránil jenom USA, znamenají bezpečnější Spojené státy i výhodu pro nás? Pokud si odpovíme kladně, pak jsou otázky, jestli v případě války zničí protivník jako první „oči systému“ nebo zda postavení radaru nerozzlobí Rusko či Čínu, bezpředmětné. Nezajímalo by mě ani příliš, jestli v podzemí radaru bude „temelínek“ nebo zda nám Američané výměnou za ochotu zruší víza. Kupecké počty se v bezpečnostních otázkách nevyplácejí. Pokud by, nedej Bože, přišla válka třeba se severokorejským režimem, nemůže nikdo očekávat, že zůstane stranou. Rozhodnost a ochota podstoupit riziko jsou leckdy hlavním důvodem, proč se války daří odvracet.