1991–1995

Dojetí nad pádem komunismu a prvními svobodnými volbami rychle opadává. Starosti s tím, jak se vypořádat se čtyřicetiletou érou destrukce jakýchkoli hodnot, nefunkční ekonomikou, rozpadem východních trhů, přinášelo až mnoho výzev. A to se ještě zjevila „nová“ a mnohem větší výzva.

Při popisu let 1989–1990 jsme zmínili, jak rychle se objevila na stole otázka vztahu Čechů a Slováků. Česká společnost byla zaskočena tím, že ta slovenská projevuje mnohem větší emancipaci, než se v Praze čekalo. Byl tu pohyb dvojí, jeden politický a druhý společenský. Výzkumy veřejného mínění naznačovaly, že slovenská společnost není nijak radikální, jen chce rovnoprávnější postavení. Tamní politici ale hráli více na sebe, chtěli své vlastní hřiště. A čím byli agresivnější, tím agresivnější byla česká reakce. V některých ohledech vlastně byl silnější český nacionalismus než ten slovenský, protože zaměňoval slova bratislavských politiků za vůli slovenské společnosti. U Čechů tak sílil pocit, že sousedům chybí vděk.

Jak rychle se vyvíjela situace, je vidět mimo jiné z rozhovorů redakce s Václavem Havlem. Ještě v únoru 1991 na otázku Respektu, zda se Československo rozpadne, odpovídal: „Ta možnost tady samozřejmě je, ale já si nemyslím, že se stát rozpadne. Prožíváme velmi těžké období, kdy dva národy spojené – přes svou rozdílnou historii a rozdílné podmínky vývoje – v jednom státě hledají základ a formu společného soužití. Teoreticky je ovšem možné, že se to nepodaří, nepovažuji to však za…