Daniel Hůle: Symbol ze 4:36

Hlasováním ve 4:36 v sobotu ráno vytvořil Tomio Okamura symbol, který teď žije vlastním životem. Pro Okamuru je to živá voda. Ještě před dvěma týdny, po komunálních volbách, byl na odpis a debatovalo se o jeho nástupci. Dnes je pro část koaličních rowdies ztělesněním síly. Zákon přitom vůbec nepřináší, co SPD léta slibuje, tedy likvidaci veřejnoprávních médií. Jenže jejím voličům snadno utkví dojem, že Okamura je vůdce, který s „libtardy“ zatočí.

Pro Andreje Babiše to byla fatální až amatérská chyba. Nahrál konkurentovi ve vlastní vládě a dodal energii protestům. Lidé by vyšli do ulic i po denním hlasování, symbol 4:36 je však mobilizuje víc než argumenty.

A právě o argumenty by mělo jít. Samotný přesun z poplatků na mandatorní výdaj daný zvláštním zákonem nezávislost médií nesnižuje. To, že je něco placeno ze státního rozpočtu, neznamená, že se o výši rozhoduje každoročně v zákoně o státním rozpočtu – a tady tomu tak není. Norsko, Dánsko či Francie, které rádi dáváme za příklad, přitom výši financování určují právě rozpočtem, což je z hlediska nezávislosti rizikovější. Protesty, které se točí hlavně kolem „způsobu financování“, tak stojí na legislativní abstrakci, jíž mnoho lidí nemusí rozumět. Občanská společnost by měla svou misi formulovat přesněji.

Skutečné problémy návrhu jsou jinde. Skokové snížení rozpočtu o 15 procent je tlak, který působí zvlášť absurdně ve chvíli, kdy vláda sama zvyšuje schodek. Valorizace přijde až při kumulativní inflaci deseti procent – férovější by byla hranice pěti, či dokonce tří procent. A hlavně: celé to jde na dluh. Vláda nemá zajištěné vyšší příjmy, takže za zrušení poplatků zaplatíme všichni – a navíc stamiliony ročně jen na úrocích k tomu. Vláda se chová jako neodpovědný dlužník, kterých máme plnou poradnu.