Na ďábly věřím. Potkáváme je dennodenně

„Ve vztahu k ďáblům se lidé mohou dopustit dvou stejně závažných chyb. První z nich by bylo nevěřit v jejich existenci. Tou druhou by bylo v ně věřit a současně o ně mít příliš nezdravý zájem,“ píše C. S. Lewis ve své knize Rady zkušeného ďábla, která v anglickém originále vyšla v roce 1942. Tato křesťanská kniha se sestává z dopisů pokušitele Zmarchroba adresovaných synovci Tasemníkovi, v nichž mu radí různé rafinované metody, jimiž má svést svého lidského „klienta“ na cestu do pekla.

„Když se rozhlédnete po našem světě, tak vidíte lidi, kteří mají spíše tendenci vás sežrat jako Lewisovy ďáblové, nebo vám naopak pomoct. Buď člověku pomáháte stávat se lepším, nebo horším. A v přítomnosti některých lidí je vám dobře a vedle jiných lidí pociťujete pravý opak, protože se vám snaží legitimizovat různé křivárny,“ říká Jan Hábl, profesor pedagogiky na Univerzitě Hradec Králové, komeniolog a kazatel Církve bratrské. Loni mu vyšla útlá kniha S ďáblem se nebavím (Pavel Mervart, 2025) v níž volně navazuje na Lewisovy slavné Rady a pokračuje v korespondenci pokušitelů, kteří mají nově v repertoáru i algoritmy nebo sociální sítě.

Jak Jana Hábla napadlo dílo napsat a co si při jeho tvorbě uvědomil? Jak vnímá boj dobra a zla v člověku v kontextu děl C. S. Lewise ale i Jana Amose Komenského a jeho představ o edukaci člověka? A jak reflektuje nástup AI na základě svých pedagogických zkušeností z univerzity? Nejen o tom mluví Jan Hábl ve Čtení s Respektem se Štěpánem Sedláčkem.