Jde Sobotkovi o čistotu stran, nebo jen o Babiše?

Sociální demokraté vytáhli do boje proti střetu zájmů politiků a za čisté a rozumné financování politických stran a jejich kampaní. Premiér Bohuslav Sobotka nedávno právě o těchto dvou věcech bouřil na sjezdu a varoval, že vstupem majitele Agrofertu a miliardáře Andreje Babiše do politiky se v obou oblastech posunula hranice nebezpečným směrem.

Sobotkův stranický kolega Jiří Dienstbier, který má na starosti přípravu zákonů, jež mají střet zájmů i neomezený přísun peněz podnikatelů-politiků do stranických kas významně omezit, slova premiéra nyní ještě přibrousil. „Naprosto klíčovou věcí je horní hranice sponzorských darů stranám, jak od fyzických, tak od právnických osob, tedy od firem a různých nadací, pod nimiž bývají skryti lobbisté. Omezil by se tím vliv bohatých firem na strany a hnutí, uplácení stran a ochránila nezávislost politických subjektů,“ upozornil.

Omezení sponzoringu stran jistě není od věci, příklad si Česko může vzít v řadě evropských zemí. Třeba v Polsku může strana obdržet dar do výše, která nepřevyšuje patnáctinásobek měsíčního minimálního platu, tedy v přepočtu asi sto padesát tisíc korun. Ve Francii je roční hranice daru dvě stě padesát tisíc korun a v Irsku sto padesát tisíc korun.

Debata koalice, tedy sociálních demokratů, ANO a lidovců, však zatím vede ke kompromisu, že by limity pro dary jednotlivců i firem byly na úrovni dvou milionů korun za rok. Povinně by si pak strany musely vést transparentní účty, kde by se tyto dary zveřejňovaly. Limitovat by se měly i náklady volebních kampaní.

Pokud takový návrh projde, nepůjde o žádnou revoluci. Dary jednotlivců i firem převyšující dva miliony jsou naprostou výjimkou. Šlo by tedy spíš o jakýsi „lex Babiš“ , který své straně nasypal desítky milionů, než o faktické omezení běžných dárců. Také uvažovaný limit na kampaň kolem 80 milionů korun není žádný velký zásah. Vzpomeňme na prezidentskou kampaň Miloše Zemana financovanou stranou SPOZ a jejich sponzory, kdy ze všech koutů vyskakovaly plakáty či Zemanovy životopisy, a vše se údajně vešlo do zhruba 30 milionů.

To, co je nejdůležitější a o čem se zatím debata příliš nevede, je však účinná kontrola. Sám transparentní účet, jak ukázala právě prezidentská kampaň, nestačí. Jestliže například polovinu mítinků nějakého politika zaplatí tajný sponzor, který se transparentnímu účtu zdaleka vyhne, nemá dnešní „auditor“, tedy kontrolní výbor poslanecké sněmovny, fakticky páku, jak to zjistit a vyšetřit.

A pak jsou tu ještě věci, které můžou mít fatální dopad na chuť jakkoliv se dohodnout v koalici na změnách zmíněných zákonů. Třeba fakt, že Babiš prostě nebude souhlasit s drakonickým omezováním vlastního vlivu na stranickou kasu. Nebo s omezováním střetu zájmů tak, že by například musel převádět své akcie Agrofertu na svěřenecký fond. A bez ANO je ČSSD - jak známo - v koalici nahraná.

Nechuť k dohodě může podněcovat i určitá účelovost, která je v náhlém procitnutí ČSSD cítit. Straně se na rozdíl od některých jiných politických nováčků příliš nedaří získávat právě firemní dárce. Další věc je, že to by ČSSD, kdo v minulosti roztáčel spirálu nákladů na volební kampaně - třeba v éře, kdy jim šéfoval Jaroslav Tvrdík a kdy o transparentním financování nemohla být moc řeč. Strana si také na rozdíl od nováčků může přilepšovat díky nemovitému majetku, který jí spadl do klína jako dědictví. Kromě Lidového domu jde o firmu Cíl, které straníci v minulých letech tak pustili žilou, že se pomalu potácela nad bankrotem.

K dohodě na úpravách zákonů nicméně jistě dojde. Ale ideální varianta jak omezení střetu zájmů, tak spravedlivého financování stran, se bude zřejmě ještě hledat hodně dlouho.

Text o plánech ČSSD najdete v novém Respektu 13/2015, který vychází v pondělí 23. března, pod titulkem Politici líčí past na střet zájmů