Česko špatné není, ale Bůh se na nás stejně musí mračit

Tři ženy v důchodovém věku se chvilku po osmé ráno procházejí poutním místem na Svatém Hostýnu. Jsou mezi prvními, velká sláva tu minulou neděli měla začít až v deset hodin. Sledují, jak se pomalu otevírají stánky se suvenýry, uprostřed místní „tržnice“ pod ukřižovaným Kristem z tmavého pískovce si dávají teplé oplatky a kávu.

„Holky, prý jak že se díváme na dnešní svět, když jsme katoličky,“ obrací se Marie se smíchem na své kamarádky Zdenu a Elišku. „No, stejně jako každý jiný přece, to nepoznáte u voleb, kdo je katolík. Vždyť já ani ty lidovce volit nebudu,“ odpovídá bývalá účetní.

Někdejší vychovatelka Eliška nesouhlasí. „To se pozná ve spoustě věcí. Jste katolík?“ Nejsem, odpovídám. „To nevadí, ale hádám, že mladému pánovi nevadí potraty?“ Potvrzuju. „No vidíte. A pro mě je to zabití.“ Marie se pochechtává, Zdena kroutí očima a Eliška pokračuje.

„Proč myslíte, že se rodí málo dětí?“ ptá se mě. Chvilku hledám odpověď, ale nestihnu to. „Já si myslím, že to je tím, že lidi zapomněli, co je důležité.“ Říkám na to, že v tom má možná částečně pravdu, ale je to ještě o něco složitější. „Tak vidíš, Marie, pozná se to,“ říká Eliška triumfálně.