Svoboda až k hranicím Wikileaks
Proti Julianu Assangeovi se obrací jeho dosavadní příznivci – bojovníci za lidská práva a svobodu informací v podobě některých mezinárodních neziskovek. Skupina lidskoprávních organizací včetně klíčových Amnesty International či Human Rights Commission odsoudila Assangeho a jeho WikiLeaks za zveřejnění tajných materiálů americké armády o válce v Afgánistánu. Přesněji řečeno, kritizuje ho za ponechání jmen afghánských civilistů spolupracujících s NATO v odtajněných spisech. Odhalené „kolaboranty“ prý bude Tálibán tvrdě trestat.
Sám Assange se mezitím přemisťuje po různých koutech světa a průběžně rozdává rozhovory novinářům (poslední byl zveřejněn včera po jeho neohlášené návštěvě Švédska). Kritiku své práce odmítá. Skutečně citlivé informace podle něj tým Wikileaks z dokumentů odstranil a vyslyšena nebude ani výzva Pentagonu, aby Assange se svou aktivitou přestal. Naopak – ohlásil zveřejnění dalších 15 000 stran vojenských záznamů z afghánské války.
Jak vůbec takový člověk přemýšlí a žije? Televizní stanici SBS z Assangeovi rodné Austrálie se o něm podařilo natočit zatím vůbec nejzajímavější reportáž. Při poslední „akci“ s afghánskými dokumenty jej sledoval reportér publicistického pořadu Dateline po celou dobu příprav i okamžiku zveřejnění. Dateline s Assangem stojí za shlédnutí. Tohle je skutečná kvalitní televizní novinařina.
Assange je člověk, který propadl pocitu důležitosti vlastní mise. Ona skutečně důležitá je, dokonce v jistém ohledu fatální pro světový pohled na demokracii. Spolu s ní je ale klíčová i kritika Amnesty International a dalších lidí, kteří jsou s Assangem v podstatě na jedné straně bariéry. Stajně jako přístup ke svobodě slova, také Assange sám jako její nositel potřebuje kultivovat.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
