Tady nás politici štvou proti sobě. A my se necháváme

„Škoda, že jsi nepřijela během našich Vánoc. To bys viděla, jak málo Chorvatů tady zůstalo. Poznala bys to podle výzdoby. Od Maglaje až do Zenice jsme na trase jediné město, kde té výzdoby bylo hodně,“ vypráví v podvečer třetího dne naší cesty Bosnou a Hercegovinou šedesátník jménem Niko.

Sedíme v potemnělém velkém prostoru církevní školy v městečku Žepče. Kontakt jsem získala čirou náhodou – po cestě z Maglaje, kde jsem se setkala s Alminem a Alenem, jsem se na doporučení Karla Lemarieho v jeho knize z roku 1936 zastavila právě v tomto městě, o němž prvorepublikový cestovatel napsal: „Okolí města je úrodné, zejména cukrové melouny jsou známé svojí výbornou jakostí.“ Vzhledem k tomu, že je začátek ledna, jakost místních cukrových melounů zřejmě nevyzkouším. Město mě ale zajímalo z jiného důvodu – právě z toho, který večer shrnuje Niko. Hlásí se ke katolické církvi a naráží na fakt, že v Žepči žijí muslimové i katolíci a jsou zastoupeni zhruba stejným dílem. V tomhle regionu Bosny a Hercegoviny je to vzácný úkaz – menší města zde většinou „ovládá“ jeden ze tří konstitutivních národů: Bosňáci (muslimové), Chorvati (katolíci) nebo Srbové (pravoslavní křesťané).  

Do města jsme dorazili o pár hodin dříve. Je pozdní odpoledne, pomalu se stmívá a lidé se brodí sněhem z práce domů. Na místním obecním úřadu už jsou jen dvě uklízečky, které mi prozrazují, že pokud chci zjistit něco o městě a o tom, jak se v něm žije, je nejlepší obrátit se na „Červený kříž“. Vydáváme se tedy směrem, kterým ukazují.

Místo sídla mezinárodní organizace ale přijíždíme k církevní základní škole a centru pro mládež – jde o komplex velkých cihlových budov. Vstupuji dovnitř, kde mě zaraženě vítá mladý muž v brýlích a decentní zelené mikině. Vstává od stolu, u nějž sedí další muž v černém svetru s kolárkem. Na stole leží nějaké architektonické plány, o nichž spolu zřejmě právě debatovali.