Jak si vlastně představit eurohujera

Člověk by býval doufal, že s odchodem Václava Klause do politických dějin zmizí v jejich propasti i přihlouplý výraz „eurohujer“. Paradoxně ho však oživil evropský lídr údajně europřátelské ČSSD Jan Keller, který na plakátech a billboardech uklidňuje občany a voliče, že určitě není žádným eurohujerem.

Hezky o tom napsal už Jiří Pehe, který vcelku logicky dokládá dvě věci. Zaprvé, že eurohujer je přihlouplá nadávka a karikatura, zatímco euroskeptik není karikatura ani nadávka, ale legitimní politický směr. A zadruhé, že eurohujeři vlastně neexistují, na rozdíl snad od eurooptimistů.

…

Ještě bych to rozvedl. Jak si vlastně představit eurohujera? Jako někoho, kdo se tetelí radostí z každé bruselské vyhlášky, směrnice a regulace? Jako někoho, kdo se nemůže dočkat toho, až si schroustne nějakou novou regulaci? Jako někoho, kdo je oblažen pohledem na bruselskou euroarchitekturu, či někoho, kdo s oblibou nasává vůni tamějších úřednických kantýn? Znáte někoho takového? Já ne.

Mezi lidmi, kteří se nepovažují za euroskeptiky, rozlišuji dva druhy. Přitom oba dobře vědí, že evropský projekt má spoustu vad a je nedostatečný, a snaží se ho neustále vylepšovat a měnit. Buď postupnými krůčky a hledáním konsenzu v rámci stávajících evropských smluv: zpravidla posilováním kontrol, pokut a rigidit.

Nebo jsou tu zastánci odvážnějších řešení, která v Evropě posílí prvky federalismu: společný dluhopis, společná daň, společné ministerstvo financí nebo ve světle ukrajinské krize společný nákup energií. To vše má samozřejmě doprovodit vyšší stupeň politické legitimity: panevropské strany, přímá volba evropského prezidenta, předsedy komise apod.

Euroskeptici, kteří jsou jistě legitimní, jsou asi tak trojího druhu. Ti, kteří věří, že malé evropské státečky s celníky a závorami na hranicích jsou chytřejší a svobodnější odpovědí na výzvy globálního světa. Pokud tyto lidi o potřebě silnější Evropy nepřesvědčila finanční krize, mají pořád šanci, že je přesvědčí ruská agrese. Ony státečky si totiž Rus namaže na chleba.

Pak jsou tu ti, kteří se radují z čehokoli, co se nepovede nebo co ne dobře funguje, jen proto, aby mohli říkat, že se to nemělo dělat, protože je to prý nepřirozené, utopické, umělé, neautentické - a protože hlavně ONI říkali, že se to nemá dělat. Lidmi, kteří se radují ze všeho, co se nedaří, nemá ale cenu se moc zabývat, i když jistě mají občanská a lidská práva.

A pak je tu ten třetí druh: lidé, kteří brojí proti evropské integraci, protože jsou na výplatní pásce ruských tajných služeb.