Někdo si myslí, že eurozónu je třeba zachránit, ať to stojí co to stojí. Jiní jsou přesvědčeni, že je třeba plánovat její konec. Gideon Rachman napsal tento týden ve Financial Times: leckdo tvrdí, že rozpad evropské měny rozbije EU jako takovou. Ale takové panikaření hrozí stát se sebenaplňujícím se proroctvím.
Jednotný trh, cestování bez hranic a spolupráce v zahraniční politice tu byly už před eurem a přežijí jeho konec. Spíše než trvat na tom, že rozpad eura je nemyslitelný, je lepší plánovat jeho konec.
Tolik Rachman. Dodejme, že s tím proroctvím to může být naopak. Až se začne plánovat, tak se to taky stane.
…
Clive Crook na stránkách agentury Bloomberg také kritizuje zakladatele eura a především současné politiky za to, že nepřipravili plán B, pro případ, že eurozóna nebude fungovat. Je však přesvědčen, že v dnešní době okamžitých počítačových transakcí je prakticky nemožné zařídit pořádkumilovné rozdělení měnové zóny. Rozpad je nepředstavitelně nákladný, prakticky nemožný.
Evropská centrální banka musí získat všechny pravomoci, které potřebuje k tomu, aby mohla nakupovat dluhopisy celé Unie. Je to proti všem rozumným principům centrálního bankovnictví? Pokud ano, pak tyto principy musejí být prostě přepsány.
Fiskální unie a nová rozpočtová pravidla se dodělají později. Teď musí ECB rychle získat stejné pravomoci, jaké má americká centrální banka Fed. Pokus o jakékoli jiné řešení dopadne špatně.
…
K témuž závěru dochází Nicolas Barre na stránkách Les Echos: ECB se musí stát věřitelem poslední instance. Tentokrát „už je to doopravdy“, protože trhy mohou odstřelit Itálii, sedmou největší ekonomiku na světě a třetího největšího „vydavatele“ suverénních dluhopisů.
Proč si Británie se svými financemi v nedobrém stavu může půjčovat za 2,2 procenta během deseti let, zatímco Itálie platí 7,4 procenta?
Důvod je jediný. Ve Spojeném království, stejně jako v USA, je centrální banka věřitelem poslední instance.
…
Erik Jones na stránkách eurointelligence.com dobře vysvětluje, proč v případě Itálie všichni kladou důraz na kredibilní vládu.
Polovina dluhů Itálie je financována z domácích zdrojů, v zemi je solidní bankovní systém, dostatek úspor i dostatečně diverzifikovaná ekonomika. Pokud ale vláda nezajistí důvěryhodnost, mohou si lidé „pro jistotu“ převést úspory do německých bank. A to se může stát během chvíle.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
