Právo, moc a pravomoc Hradu

Nový nájemník Pražského hradu by měl být parlamentem a vládou zatlačen do mantinelů, které jsou pro něj vyčleněny nejen v liteře ústavy, ale i v jejím duchu.

O českém prezidentovi se často říká, že navazuje na monarchistickou tradici. Ale jak? Vždyť za porušení ústavy ho ještě nikdo nezažaloval. Jenže nejde jen o to, co je napsáno v 62. a 63. článku ústavy. Je zde také nějaký kontext a rozvržení mocí. Dvěma slovy: parlamentní systém. To ale jak Václav Havel, tak Václav Klaus nechtěli pochopit.

Vezměme si právo veta. Prezident ho nesporně využívat může, ale v jakých případech je to žádoucí? Pražský hrad může za humny vidět různé inspirace. Zatím máme blíž k té polské, kde aktuálně konzervativní prezident bojuje proti liberální vládě právě tímto prostředkem. U jižních sousedů je situace mnohem zajímavější. Ač je rakouský prezident volen přímou volbou, pravomocí má méně než pán Pražského hradu. Může sice v krajním případě vyvolat referendum o schváleném zákoně, ale vetovat ho nemůže. Tedy mělo se za to, že nemůže. V polovině ledna Heinz Fischer odmítl podepsat zákon o regulaci obchodu a průmyslu. Měl k tomu dobrý důvod. Legislativa byla retroaktivní a tedy zjevně za hranou ústavnosti. Doktor práva Fischer takový zmetek prostě nemohl podepsat. Hned se ale strhla mela, zda na něco takového má právo. Krajní pravice to měla za facku ústavnosti, mnozí ústavní právníci také. Jakkoliv je to konfliktní okamžik, Rakousko je na tom mnohem lépe než my. Zde prezidenti plýtvají vetem dle svého momentálního uvážení. U Klause nemůžeme najít ani jednotící prvek. Někdy jde o společnou vůli s občanskými demokraty (třeba u zákonu o střetu zájmů), jindy o jeho osobní preferenci (tomu tak bylo u zákonu o registrovaném partnerství). Zcela trapnou praxí je pak nepodepisování zákonů. To v překladu znamená: Hrad s tím nesouhlasí, ale špinit si s tím ruce nebude. Opravdu zde ale máme mít zákony, na kterých chybí parafa nejvyššího ústavního činitele? Co si o takovém zákonu a jeho vážnosti myslet? Hrad nám to neřekne.

U paralely s Rakouskem raději už nezůstávejme. Viděli bychom, jak se Hofburg chová důstojně, a Pražský hrad se topí v šarvátkách každodenní politiky. Fischer, ač sociální demokrat, by jistě v zahraničí nikdy neostouzel ministry z lidové strany. To se ale nedá říct o Klausovi, který kdysi slavně okomentoval kvality místopředsedy vlády Petra Mareše pro německý FAZ. Pak je zde kapitola sama pro sebe – jmenování členů Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Bankovní rady, abychom vyjmenovali alespoň ty nejdůležitější instituce. Rozhodně tvůrci ústavy nezamýšleli, aby se prezident hádal se Senátem o jménech soudců. Co se týče bankéřů, Klaus dokonale navázal na Havlovu tradici prosazovat jména, která konvenují jemu, ale nikomu jinému. Koneckonců spekulace o jmenování kancléře Weigla jsou toho dokladem. Včera ještě sháňka hlasů pro svého šéfa u Miroslava Šloufa, zítra už dozor nad měnovou politikou republiky – hezká vizitka pro Hrad.

Nicméně, aby nebyla mýlka. Klausův protikandidát Jan Švejnar už také dokázal, že jsou mu mantinely ústavy těsné. Jak by chtěl být prezidentem konsenzu, když se už vyjádřil, že by reformu veřejných financí vetoval? Skutečně by se stal pak Hrad radostným místem setkávání politiků z celého spektra, když by Švejnar odmítl nejdůležitější zákon panující vlády? Asi ne. Holt to vypadá, že kdo jednou nasákne v Čechách monarchistickým a masarykovským stylem vlády, už ho to nepustí.

Děkuji za pozornost. Další audia si můžete stáhnout na adrese podcast.respekt.cz