Klimatické hnutí: Co udělali příznivci ekologické politiky špatně?

Klimatická politika a její zastánci se ocitli v nové realitě. Dlouho se z jejich pohledu zelené reformy neposouvaly dostatečně rychle – nyní však dokonce zařadily zpátečku. A to v situaci, kdy se zemská atmosféra otepluje rychleji, než odborníci předpovídali, a špatné zprávy dopadají na nás každý den jako černé konfety.

V USA se formuje agresivní odpor proti ochraně klimatu, ale i německé a evropské ekologické cíle se otřásají v základech. Nelze tedy jinak než konstatovat, že dochází k tzv. klimatickému backlashi, tedy k obratu a silnému odporu proti zelené politice. Ale proč? Co se v posledních letech pokazilo? Co asi udělali špatně i ti, kteří se tématu věnovali nejintenzivněji a v letech 2018–2021 ho dostali až na vrchol agendy, avšak následně nedokázali zabránit jeho pádu? Pro zjednodušení jim v následujícím textu říkejme „klimatičtí realisté“.

U takto položené otázky nicméně hrozí nebezpečí, že podpoříme silnou, ale mylnou fámu. Podle ní se vždy správně smýšlející většina lidí od klimatu odklonila kvůli konkrétním pochybením klimatického hnutí, třeba aktivistů z organizace Poslední generace nebo politiků typu bývalého zeleného vicekancléře Roberta Habecka. V tomto myšlenkovém schématu jedná většina obyvatel jako pasivní oběť své vlastní pohodlnosti podle hesla: „Kvůli těm dvěma a půl tisícům příšerných radikálů, kteří se na protest přilepili vteřinovým lepidlem k dálnici, nebo kvůli nešikovnosti, kterou před třemi lety prokázal zelený státní tajemník při schvalování zákona o vytápění, zase budu kašlat na klima a klidně létat třikrát ročně na Mallorku. Basta.“

Tak tomu pochopitelně není. Přesto stojí za to se zeptat, v čem mohly spočívat chyby klimatických ambasadorů a aktivistů? Jak se mohla během několika let z historicky jedinečné euforie podporující řešení klimatické krize stát stejně historicky jedinečná averze? Přemýšlet o tom je intelektuálně poctivé a analyticky zajímavé – a navíc to otevírá šanci, že za čtyři roky bude klima v politické debatě zase tak přítomné jako před čtyřmi lety. Nebo ještě přítomnější.

Argumenty nesedí

To, že se něco neděje, bývá někdy poučnější než to, co se děje. Dosud se například nekonal žádný kongres německé klimatické scény, na kterém by se o důvodech názorového obratu a o možných vlastních chybách podrobně diskutovalo. Zatímco vzestup hnutí byl kolektivní, jeho úpadek byl do značné míry privatizován: každý si vytváří svůj vlastní názor a pak ho mlčky brání proti názorům ostatních.

V posledních dvou letech – tedy v době, kdy bylo téma klimatu již na ústupu – jsem se setkal s mnoha lidmi, kteří z něj učinili středobod své práce, někdy i svého života. Hovořil jsem s ministry, státními tajemníky, aktivisty, vědci. Některé jsem zpovídal v rozhovorech, většinu v neformálních hovorech. Na otázku, co se mezi lety 2022 a 2024 pokazilo, jsem dostal spoustu odpovědí, které toho se samotnými aktéry měly málo nebo vůbec nic společného. Často uváděli dvě konkurenční krize: koronavirovou pandemii a válku na Ukrajině. Kvůli nim se údajně propadla vstřícnost většiny lidí ke klimatické politice a šetrnějšímu chování vůči klimatu.

Jenže nemohlo to být přesně naopak? Nebyl snad koronavirus živým důkazem toho, že existuje něco jako lidstvo, tedy globální společenství sdílející společný osud? Že všichni máme zranitelné tělo, že na nás působí příroda? A nezažili jsme během pandemie také kolektivní sebeúčinnost: sice v mnoha momentech chybnou, ale ve výsledku nakonec úspěšnou spolupráci politiků a občanů?

A proč by zrovna útočná válka fosilní mocnosti financované z našich plateb za vytápění a benzín a Putinův pokus využít naši závislost na zemním plynu měly znamenat konec zájmu o klima? Jen pro připomenutí: liberální ministr financí Christian Lindner (FDP) nazval krátce po ruském útoku obnovitelné zdroje energie „energiemi svobody“ a vzhledem k nové situaci ve světě požadoval ještě aktivnější rozvoj těchto technologií. Není to zas tak dávno – pouhé tři roky. Ne, tyto argumenty nesedí: pandemie i Ukrajina se mohly stát stejně dobře impulzem pro aktivnější klimatickou politiku.

Jako důvod krize klimatické politiky byl také často zmiňován vliv fosilní lobby: ropa a plyn jsou tak lukrativní a jsou základem moci tolika lidí, že klimatické hnutí a zelení ministři zkrátka museli být sabotováni. Mohou za to tedy energetické koncerny! A ruští trollové, kteří vyvolávají děs ze zelené politiky! Jenže byla fosilní lobby v roce 2020 opravdu méně mocná než v roce 2025? A nebyla snad klimatická scéna v téže době také celkem vlivná a docela dobře propojená s mocnými.

V diskusích se často zmiňovaly i chyby, k nimž došlo na Habeckově ministerstvu při tvorbě kontroverzního zákona o vytápění, nebo sektářský trend hnutí Poslední generace. Obojí však příčinou problémů zelené politiky být nemůže, klimatický backlash se totiž zdaleka neomezuje na Německo. Probíhá ve všech západních demokraciích: tedy i v těch, kde žádný Habeckův zákon o vytápění neexistuje.

V této souvislosti také zpovídaní často odkazovali na hospodářskou krizi a inflaci. Ani to však nevysvětluje, proč se veřejná nálada obrátila proti klimatické politice už v době, kdy zjevná hospodářská krize ještě neexistovala. A proč postoj změnili i lidé, které inflace tolik netrápila a netrápí.

Všechny uvedené důvody jsou neuspokojivé hned dvojnásobně. Jednak z analytického hlediska, protože nedávají smysl, ale také z hlediska politického. Kdyby se totiž jednalo o správné vysvětlení, co by z toho vyplývalo za důsledky? Ještě tvrdší boj proti fosilní lobby, která se živí na úkor běžných motoristů? Doufat, že inflace se sníží dřív, než se svět oteplí o tři stupně? Čekat s klimatem na okamžik v daleké budoucnosti, kdy nebudou žádné konkurenční krize, žádné války, žádná pandemie, žádní uprchlíci ani žádné obchodní konflikty?

Teprve až v tomto bodě se v diskusích často objevují také jiné důvody – a nakonec se debata stočí i k vlastnímu podílu na nesprávném vývoji klimatické politiky. Padnou zmínky o tom, co se možná hned na začátku udělalo špatně, nebo o tom, co se při řešení krize, která nemá v demokraciích obdoby, ukázalo být chybnou strategií. Co lze tedy z mých diskusí a pozorování vyvodit?

 Abstraktní a odtažité

1. Nejviditelnější příčinu a zároveň největší paradox uvedu jako první: nejdůležitějším důvodem aktuální porážky je předchozí úspěch klimatického hnutí. Pod tlakem (zejména) hnutí Fridays for Future se západní státy od roku 2019 poprvé vážně pokusily realizovat program propagovaný už desítky let. Tedy odvrátit klimatickou krizi tím, že pomocí cen, infrastruktury a nových technologií změní směr ekonomiky – a to aniž by jednotlivci museli měnit svůj životní styl a aniž by došlo k vážnějším ekonomickým třenicím. Při testování této strategie v praxi se však ukázala její slabina a vše se obrátilo proti klimatickým aktivistům. Ukázalo se, že technologie samy o sobě ekologickou krizi odvrátit nemohou, a tam, kde k tomu mohou podstatně přispět, musejí být zavedeny velmi rychle. Tak rychle, že to lidem připadá nepřiměřené. Následně se bouří, neboť tím byl porušen původní slib, že nebudou muset měnit své životní návyky. Zhroucení této iluze, polopravdy, dogmatu, které se budovalo po desetiletí, rozhodně není vinou mladých aktivistů z klimatického hnutí. Avšak bude těžké dosáhnout lepších výsledků, pokud se budeme i nadále držet této dobře míněné lži, podle níž budou z ekologické transformace mít prospěch všichni – a nikdo se nebude muset uskromnit.

2. Mnoho klimatických aktivistů a aktivistek zastávalo podobný postoj jako jejich oponenti. Říkali, že vina leží na politicích, fosilní lobby, kapitalismu, dezinformacích – tedy na všech a na všem, jen ne u mě nebo u vás, tedy konkrétních jedinců. Klimatickou politiku většinou prodávali a prodávají jako udržitelnější verzi boje za náš vlastní sobecký zájem – za lepší verzi krátkodobého sobeckého zájmu. Ten je však momentálně na vzestupu a ukazuje se tedy, že tuto soutěž egoismů zjevně nebylo možné vyhrát.

3. Mylnou se ukázala být také představa, že „lidé“ jsou ochotni volit a jednat v souladu s klimatickou politikou tím více, čím více toho o klimatické krizi vědí a čím více ji zažívají. Ve skutečnosti je to nyní spíše naopak. Čím více se klima otepluje, tím větší je vztek – ovšem nikoli na BP a jiné ropné koncerny, ale na zelené politiky a na samotnou přírodu. Přesvědčovat lidi a počítat s tím, že zatím nejsou tak osvícení a informovaní jako my sami, je proto zřejmě marné.

4. Zúžení komplexní ekologické krize na krizi klimatickou, zúžení klimatické krize na energetickou otázku a zúžení energetické otázky na problémy infrastruktury se nevyplatilo – a dodnes to způsobuje vedlejší škody. Tento přístup předkládal kapitalistické ekonomice a vyspělé konzumní společnosti ekologickou krizi jako matematicky představitelnou a technicky řešitelnou. Dávalo to smysl, ale celá záležitost se v důsledku toho stala příliš abstraktní a odtažitou.

5. Pro zachování zájmu o klima na emocionální rovině se začaly používat apokalyptické obrazy zkázy, které však byly převedeny do čísel: planeta se smí oteplit maximálně o 1,5 až 2 stupně, jinak hrozí... Takové rozpětí bylo vědecky odůvodněné a zpočátku politicky účinné, bez něj by celosvětová pařížská dohoda pravděpodobně nikdy nevznikla. Ovšem nyní, kdy hranice oteplení o jeden a půl stupně už byla dosažena, ne-li překročena, vyvstává otázka: kam směřovat naléhavost, která nikam nemizí, i když bylo zmíněného limitu dosaženo?

6. Lidé, kteří se klimatu věnují, nejsou v emocionální rovině zrovna srozumitelní. Nejen proto, že sami nikdy transparentně nevysvětlili rozpory ve svých postojích. Není možné varovat, že hrozí katastrofa, pokud do daného roku nedosáhneme určitých cílů. A když se jich dosáhnout nepodařilo, jen říct, že prostě zkusíme něco jiného. Příkladem je bývalá německá ministryně zahraničí Annalena Baerbock. Před pár lety byla kandidátkou na kancléřku „poslední generace, která ještě může zachránit klima“, jak tvrdila její volební kampaň. A teď předsedá Valnému shromáždění OSN a užívá si New York, New York. Z lidského hlediska je to pochopitelné, ale je třeba vysvětlit: Kam se poděla moje vlastní naléhavost, s níž jsem ještě nedávno před zkázou varovala?

Zeptejte se aktivistů

Bylo by však troufalé z těchto opomenutí a selhání hned stvořit novou budoucnost klimatického hnutí. Nanejvýš lze zatím rozpoznat obrysy možností do příštích let.

Ti, kdo berou klima vážně, se ocitli v situaci, ve které už se musí nějakou dobu vyznat a orientovat. Žijí za hranicí oteplení o 1,5 stupně. Žijí s klimatickými prognózami, které již byly překonány. Žijí pořád v naději, že se veřejné mínění zase rychle obrátí, i když o tom všem málokdy mluví. Mají tedy zkušenost s něčím, co většinová společnost v západních demokraciích stále častěji zažívá i v jiných oblastech života: pocit, že žijí za zenitem. Pokud budou pokračovat starými způsoby, tak se to nezlepší. Pokud zkusí nové cesty, tak možná ano – o nich se však nemluví.

K rozsáhlé krizi přispívá také jediný obraz člověka, který je u politické veřejnosti propagovaný, podporovaný a přijatelný. Egoistický, materialistický a netrpělivý člověk pozdní konzumní demokracie totiž odmítá potřebné změny i mimo ekologickou sféru. Vláda se neodvažuje provést důchodovou reformu, protože se obává, že i při sebemenším snížení penzí bude bohatá poválečná generace důchodců šílet. Neodvažuje se provést reformu zdravotního pojištění. A o branné povinnosti ani nemluvě. Strach z egoismu občanů, který sami politici živí, vede k tomu, že politika už nedělá žádná podstatná rozhodnutí, ale pouze je odkládá. Až se kancléř Friedrich Merz někdy bude ptát, jak se vypořádat s tím, že systémová krize naráží na společnost, která není ochotná ke změnám, může zavolat aktivistům z Fridays for Future.

Poslední zbývající utopií demokracie se zdá být osvobození těch, kdo se od politiky odvrátili; politicky lhostejné stránky lidstva. I tady bude třeba přepsat společenskou smlouvu – nebo bude prostě roztrhána na kusy. Ekologicky smýšlející lidé se již delší dobu musejí zabývat odvrácenou stranou člověka. Hrozící temnotou a všudypřítomným cynismem, ale také dialektikou rezignace – její triumfální (teď si toho chceme užít ještě víc!) a depresivní stránkou (teď už je všechno stejně zbytečné). Dosud to nemohli příliš zužitkovat, protože uvízli ve svých starých schématech a protože společnost ještě nebyla tak daleko. Dnes to však tušíme: vše, co se stalo klimatické politice, se nyní děje politice jako celku.