Evropské poraženectví je největší nepřítel Evropy

Čím více světové velmoci ukazují svaly, tím slabší a těžkopádnější se Evropská unie jeví. Spojené státy pod vedením Donalda Trumpa se z ručitele mezinárodního pořádku založeného na pravidlech proměnily v jeho narušitele. Čína se už dlouho snaží prosadit svoje vlastní pravidla hry. Evropa není pro tyto časy dost vyzrálá, v realitě, kde rána pěstí je víc než smluvní ustanovení, se neumí zorientovat. Takto mluví nejen její zuřiví odpůrci, ale i příznivci, rozčarovaní její nemohoucností. A politici také, třeba Mario Draghi, Mark Rutte nebo Volodymyr Zelenskyj.

Evropská unie je rozdělená, a proto není schopná se rozhodovat. Je však také centralizovaná pod francouzsko-německým bičem, a slouží jen k prosazování jejich zájmů. Evropa je kontinent v hospodářském úpadku, odsouzený k nevyhnutelné marginalizaci. Drží se zuby nehty světa, který už neexistuje. Je závislá na americkém bezpečnostním deštníku a sní o vlastní strategické autonomii – naivní, žalostná, obstarožní. 

Proud stížností a výtek, na nichž je založen příběh z předchozích odstavců, je dlouhý. Ono vyprávění nedrží vždycky pohromadě, naopak si často protiřečí. Kritika unijní slabosti se v něm míchá s odporem k opatřením, která by ji mohla posílit, třeba zrušení práva veta. Tak či onak, Evropská unie (a Evropa v širším slova smyslu) se z předmětu hrdosti a touhy stává cílem posměchu a lítosti. V Polsku také.