Největší obava z izraelských voleb se nepotvrdila, vláda fašizujících radikálů končí

Kam se to dnes vlastně posunul Izrael? Během napínavého sčítání hlasů rozdaných v parlamentních volbách by mohl člověk snadno získat dojem, že asi nikam daleko od pozic, jaké si Evropa s židovským státem v poslední době spojovala a propadala přitom do těžké deziluze. Šesté hlasování o složení parlamentu během pouhých osmi let skončilo opět patem? Snaží se snad Izraelci říct, že si stále přejí, aby Benjamin Netanjahu, který k malé radosti EU funguje jako premiér už devatenáct let a s mnoha problémy usiluje letos o svůj sedmý kabinet, zůstal tam, kde je? 

Ať se nám to líbí nebo ne, při pohledu na výsledky se skutečně nelze ubránit dojmu, že nějak takhle vypadá v politice neporazitelnost. Muž, jehož tíží politická odpovědnost za masakr více než tisíce izraelských občanů teroristy Hamásu 7. října 2023, žaloby za korupci, vina za rostoucí mezinárodní izolaci Izraele či nebezpečné uvadání izraelské demokracie a který podle všech rozumných politických zvyklostí evidentně přesluhuje, to opět zvládl se svým typickým suverénním úsměvem. 

V čase, kdy je sečteno 90 procent hlasů, drží Netanjahuova strana Likud v novém Knesetu opět nejvíc – 26 křesel –, a on má tedy rozhodně šanci v pozici předsedy vlády Státu Izrael vydržet. Otázkou tady na tomto místě proto je, co to znamená pro svět, který hlasování v Izraeli uprostřed celé té blízkovýchodní spouště nervózně sleduje. 

Především výsledky nenahrávají depresi. Shrňme si několik faktů: pokud se před volbami upínaly největší obavy Evropské unie ke skutečnosti, že hlasování umožní pokračování nynější Netanjahuovy koaliční vlády s ultrakonzervativními náboženskými, a hlavně s malými fašoidními partajemi, tak tahle možnost podle všeho padá.