Ano, tohle je fašismus

Až donedávna jsem se bránil používat slovo na F k popisu prezidenta Trumpa. Zaprvé proto, že až příliš mnoho prvků klasického fašismu se mi nezdálo odpovídajících. Zadruhé proto, že byl tento termín nadužíván do té míry, až ztratil svůj význam. Zejména některými levicově smýšlejícími lidmi, kteří jsou schopni nazvat vás fašistou, pokud jste proti potratům nebo pozitivní diskriminaci. A zatřetí proto, že tento termín je nejasně definován – a to i jeho zastánci. Od samého počátku byl fašismus nesoudržnou doktrínou a ani dnes se akademici nemohou shodnout na jeho definici. Původní italská verze se lišila od německé, která se lišila od španělské, která se lišila od japonské.

Přijal jsem charakteristiku prezidenta Bidena, který hnutí MAGA označil za „polofašistické“, protože některé podobnosti byly zjevné. Trump rozhodně byl autoritářem a nepochybně také patrimonialistou. Kromě toho se však jako nejpřiléhavější jevila psychologická charakteristika navržená Johnem Boltonem, Trumpovým poradcem pro národní bezpečnost v prvním funkčním období: „Naslouchá Putinovi, naslouchá Siovi, naslouchá tomu, jak hovoří o svém vládnutí bez zátěže nespolupracujících zákonodárných sborů, bez obav z toho, co může udělat soudní moc, a říká si: Proč to nemůžu dělat také tak? Podle mého názoru to neznamená, že je fašista, že má nějakou teorii, jak chce vládnout. Říká si prostě jen: Proč si nemůžu užít stejnou zábavu jako oni?“

Před rokem jsem napsal, že Trumpův režim je verzí patrimonialismu, v němž je stát považován za osobní majetek a rodinný podnik vůdce. To stále platí. Ale jak jsem tehdy také poznamenal, patrimonialismus je stylem vládnutí, nikoli formální ideologií nebo systémem. Může být navrstven na všechny druhy organizačních struktur včetně národních vlád, ale také městských politických mašinerií, jako byla Tammany Hall (vlivná politická organizace Demokratické strany především v New Yorku od počátku 19. století do poloviny 20. století – pozn. red.), zločineckých gangů, jako je mafie, a dokonce i náboženských kultů. Protože patrimonialismus nemá žádný program, jeho jediným pevným principem je loajalita k šéfovi. Fašismus je oproti tomu ideologický, agresivní a alespoň v raných fázích má revoluční charakter. Usiluje o dominanci v politice, potlačení odporu a přepsání společenské smlouvy.

Během uplynulého roku se to, co původně vypadalo jako snaha učinit z vlády svou soukromou hračku, zřetelně posunulo směrem k doktrinálnímu a operačnímu fašismu. Trumpova touha po lebensraumu, jeho nárokování neomezené moci, podpora globální krajní pravice, politizace soudního systému, uplatňování spektakulární brutality, okázalé porušování práv a vytvoření národní paramilitární policie – všechny tyto události svědčí o něčem mnohem záměrnějším a zlověstnějším, než je běžná chamtivost nebo gangsterství.

Názor změním jen tehdy, pokud se změní fakta. Nedávné události jasněji ukázaly Trumpův styl vládnutí. Nejlépe ho vystihuje slovo „fašistický“ a neochota tento termín používat se nyní stala zvrácenou. Není to kvůli jedné nebo dvěma věcem, které on a jeho administrativa udělali, ale kvůli všemu dohromady. Fašismus není území s jasně vyznačenými hranicemi, ale souhra charakteristik. Když se podíváte na všechny hvězdy současně, zcela jasně rozeznáte souhvězdí.

Demolice norem. Od začátku své první prezidentské kampaně v roce 2015 Trump záměrně překračoval veškeré hranice slušnosti, zesměšňoval válečné hrdinství senátora Johna McCaina, vysmíval se tváři své soupeřky Carly Fioriny, patrně zesměšňoval menstruaci moderátorky Fox News Megyn Kelly, urážel imigranty a mnohé další. Dnes v tom pokračuje, nedávno ukázal obscénní gesto na továrního dělníka a novinářku nazval „prasetem“. To je rys fašistického stylu vládnutí, nikoli přešlap. Fašisté vědí, že to, co američtí otcové zakladatelé nazývali „republikánskými ctnostmi“, brání jejich politické agendě, a tak s radostí ničí liberální hodnoty, jako je rozum a rozumnost, slušnost a občanský duch, tolerance a shovívavost. Tím, že se vysmívají slušnosti a říkají to, co se říkat nemá, otevírají průchod tomu, co William Galston nazval „temnými vášněmi“ strachu, zášti a zejména nadvlády – druhu politiky, která posouvá veřejnou diskusi na půdu, kde liberálové nemohou konkurovat.

Oslavování násilí. Každý stát používá násilí k prosazování svých zákonů, ale liberální státy ho používají zdrženlivě, zatímco fašismus ho přijímá a chlubí se jím. Trump tak chválí davové násilí, schvaluje mučení, s nadšením uvažuje o mlácení, srážení a střílení protestujících a novinářů a údajně navrhuje demonstranty a migranty střílet. Jeho náborové reklamy pro ICE glorifikují vojenské razie v domech a čtvrtích; jeho propaganda se dětinsky raduje ze zabíjení civilistů a všichni jsme viděli videa, na nichž agenti vytahují lidi z aut a domů – částečně proto, že je při tom vláda natáčí. Stejně jako ničení občanské slušnosti není ani oslavování násilí pro fašismus náhodné – je jeho nedílnou součástí.

Moc je právo. Pro fašismus je také charakteristické to, co George Orwell nazval „uctíváním tyranů“ – princip, který výstižně vyjádřil Thúkydidés slovy: „Silní dělají, co mohou, a slabí strpí, co musí.“ Tento názor se projevil při Trumpově notoricky známém setkání v Oválné pracovně s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským, při němž Trump otevřeně projevil pohrdání tím, co považoval za slabost Ukrajiny. Zřetelně a mrazivě se to ukázalo, když Stephen Miller, nejmocnější prezidentův poradce, řekl Jacku Tapperovi ze CNN: „Žijeme ve světě, v reálném světě, který je ovládán silou, který je ovládán násilím, který je ovládán mocí. To jsou železná pravidla světa, jež existují od počátku věků.“ Tato slova, ačkoli jsou cizí tradicím americké a křesťanské morálky, by mohla vyjít z úst kteréhokoli fašistického diktátora.

Politizované vymáhání práva. Liberálové dodržují zákon, ať se jim to líbí nebo ne; fašisté pouze tehdy, když se jim to líbí. Nacismus se vyznačoval „duálním státem“, v němž kdykoli mohla přestat platit ochrana běžného práva. Trump se netají tím, že pohrdá řádným soudním řízením; nesčetněkrát požadoval, aby byli jeho oponenti uvězněni (skandování „Zavřete ji!“, které sám podporoval, bylo významným prvkem jeho kampaně v roce 2016), navrhl „zrušení“ ústavy a na otázku, zda je povinen ji dodržovat, odpověděl: „Nevím.“ Jeho nejnebezpečnější novinkou ve druhém funkčním období je změna účelu federálních orgánů činných v trestním řízení, které nyní slouží k pronásledování jeho nepřátel (a ochraně jeho přátel). Žádný předchozí prezident nevydal nic, co by se podobalo Trumpovu přímému a veřejnému příkazu ministerstvu spravedlnosti, aby vyšetřilo dva bývalé úředníky, ani nic podobného jeho zjevně odvetnému stíhání Jamese Comeyho a Letitie James. „Od Trumpova nástupu do úřadu se stalo terčem odvetných opatření nejméně 470 osob, organizací a institucí, což je v průměru více než jedna denně,“ uvedla agentura Reuters v listopadu (a dnes lze k tomuto seznamu přidat další počínaje šéfem americké centrální banky Jeromem Powellem). I kdyby Trump neudělal nic jiného, jeho demolice nezávislých a apolitických orgánů činných v trestním řízení by i tak posunula americkou vládu k fašistickému modelu blíže než kdykoli předtím.

Dehumanizace. Fašismus čerpá svou legitimitu z tvrzení, že brání lid před nepřáteli, kteří jsou zvířaty, zločinci, brutálními násilníky. Trump charakterizuje politické oponenty jako „škůdce“ a imigranty jako „odpad“, který „otravuje krev naší země“ (vyjádření přímo jazykem třetí říše). Viceprezident J. D. Vance ještě jako senátor podpořil knihu s názvem Unhumans (Nelidé, název odkazující k levici). A kdo by mohl zapomenout na Trumpovo falešné tvrzení, že Haiťané unášejí a jedí kočky a psy?

Taktika policejního státu. Trump proměnil ICE v rozsáhlou paramilitární organizaci, která se volně pohybuje po celé zemi, prohledává a zadržuje cizince i občany bez zatykače, okázale používá sílu, operuje v maskách, má nedostatečný výcvik, lže o svých aktivitách a bylo jí řečeno, že se těší „absolutní imunitě“. V roce 2025 Trump více než zdvojnásobil velikost této agentury: její rozpočet je nyní větší než rozpočty všech ostatních federálních orgánů činných v trestním řízení dohromady a větší než rozpočty na obranu všech zemí světa s výjimkou patnácti států. „Ovlivní to každou komunitu, každé město,“ poznamenal nedávno vědec z Cato Institute David Bier. „Skutečně téměř každý v naší zemi s nimi přijde do styku, tak či onak.“ V Minneapolisu i jinde se agentura chovala provokativně, někdy brutálně a pravděpodobně nelegálně – Trump a jeho spolupracovníci toto chování podporovali, kryli a vysílali týmy s kamerami, aby zásahy zachytily, snad v naději, že tím vyvolají násilný odpor, který by ospravedlnil další akce, což je standardní fašistická strategie. Ministryně pro vnitřní bezpečnost Kristi Noem nedávno vystoupila s nápisem „Jeden z našich, všichni vaši“, který se zdál být přikývnutím další fašistické taktice, kolektivnímu trestání – stejně jako rozhodnutí vlády zaplavit Minneapolis tisíci policistů poté, co tamní obyvatelé začali protestovat proti federálním krokům, což bylo zjevně odvetné opatření.

Podkopávání voleb. Trumpova nedávná úvaha, že by se v roce 2026 neměly konat volby, mohla být žertovná (jak tvrdí Bílý dům), ale on a jeho příznivci MAGA věří, že volby nikdy neprohrávají, tečka. Udělali vše pro to, aby zvrátili výsledky voleb v roce 2020, jak podrobně popisuje obžaloba Trumpa státním zástupcem Jackem Smithem a následná zpráva. Manipulace, krádež nebo přímo zrušení voleb je samozřejmě pro fašisty prioritou. Ačkoli Trump má omezený mandát, nemůžeme očekávat, že on a jeho loajální stoupenci MAGA v roce 2029 dobrovolně předají Bílý dům demokratům bez ohledu na to, co řeknou voliči – a druhé povstání bude mnohem lépe organizované než to první.

Co je soukromé, je veřejné. Klasický fašismus odmítá základní liberální rozlišení mezi vládou a soukromým sektorem, podle Mussoliniho výroku: „Žádní jednotlivci ani skupiny mimo stát.“ Mezi Trumpovy nejodvážnější (byť jen občas úspěšné) iniciativy patří jeho snahy o převzetí soukromých subjektů včetně právnických firem, univerzit a korporací. Jedním z jeho prvních činů poté, co se loni vrátil do prezidentského úřadu, bylo bezostyšné porušení nově přijatého zákona, když převzal vlastnictví TikToku do svých rukou. Bolton tuto mentalitu pochopil a popsal: „Nedokáže rozlišit mezi svým osobním zájmem a národním zájmem, pokud vůbec chápe, co je národní zájem.“

Útoky na sdělovací prostředky. Krátce po nástupu do úřadu v roce 2017 Trump označil sdělovací prostředky za „nepřátele amerického lidu“, což je fráze známá z jiných diktatur. Jeho nepřátelství nikdy nepolevilo, ale ve druhém funkčním období dosáhlo nových výšin. Trump vyhrožoval odebráním vysílacích licencí, zneužíval svou regulační pravomoc, manipuloval vlastnickými dohodami, podával přemrštěné žaloby, nadržoval vybraným novinářům, nechal prohledat domov jednoho reportéra, hanobil zpravodajské agentury a novináře. Ačkoli Trump nemůže ovládat sdělovací prostředky ve Spojených státech tak, jak to udělal premiér Viktor Orbán v Maďarsku, řídí se Orbánovým scénářem. Žádný jiný prezident, ani Richard Nixon (který nebyl přítelem médií), nepoužíval proti tisku tak zjevně neliberální taktiku.

Územní a vojenská agrese. Jedním z důvodů, proč jsem se v prezidentově prvním funkčním období zdráhal ztotožňovat trumpismus s fašismem, byl Trumpův zjevný nezájem o agresi vůči jiným státům; zdálo se, že se zdráhá použít sílu v zahraničí. To bylo tehdy. Ve svém druhém funkčním období použil vojenskou sílu bez rozmyslu. Samozřejmě, mnoho prezidentů uplatnilo sílu, ale Trumpovo dravé použití síly k získání venezuelské ropy a jeho gangsterské vyhrožování, že vezme Dánsku Grónsko „snadnou“, nebo „těžkou cestou“, jsou autoritářské kroky ve stylu třicátých let. Totéž platí pro jeho pohrdání mezinárodním právem, aliancemi a nadnárodními organizacemi, jako je Evropská unie. Závazky vůči nim brání státu v neomezeném uplatňování své vůle, což je ústřední fašistický princip. (Mussolini: „Stejně cizí duchu fašismu jsou (...) všechny internacionalistické nebo nadnárodní superstruktury, které se, jak ukazuje historie, rozpadají, kdykoli je srdce národů hluboce rozrušeno sentimentálními, idealistickými nebo praktickými úvahami.“)

Nadnárodní dosah. Stejně jako autoritáři obecně, i fašisté milují souputníky; svět je pro ně bezpečnější, pokud je jich víc. Ve svém druhém funkčním období Trump porušil dlouholetou politiku USA tím, že omezil podporu lidských práv a zároveň chválil a podporoval autoritářské populisty a neliberální nacionalisty mimo jiné v Srbsku, Polsku, Maďarsku, Německu, Turecku, Salvadoru, na Slovensku – a tím, že se chová podivně podlézavě k ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi. Ještě pozoruhodnější je jeho faktické spojenectví proti liberálním spojencům Ameriky a jejich stranám v Evropě, kterými pohrdá. 

Nacionalismus založený na krvi a půdě. Dalším znakem fašismu je tvrzení, že země není jen souborem jednotlivců, ale národem (Volk). Mysticky definovanou a etnicky čistou skupinou spojenou pokrevně, kulturou a osudem. V souladu s touto myšlenkou Trump odmítl koncept občanství na základě narození a Vance vyzval k „redefinici významu amerického občanství v 21. století“, aby byla dána přednost Američanům s delšími historickými vazbami: „lidem, jejichž předkové bojovali v občanské válce“, jak to vyjádřil, nebo lidem, které členové MAGA nazývají „dědičnými Američany“. Jinými slovy, někteří jsou více völkisch – přináležejí k národu víc než jiní.

Bílý a křesťanský nacionalismus. Ačkoli Vance, Trump ani MAGA neprosazují explicitní ideologii rasové hierarchie, netají se touhou po bělejší a křesťanštější Americe. Trump našel mnoho způsobů, jak to sdělit: například tím, že dal jasně najevo své pohrdání zeměmi, které považuje za „díry“, a svou preferenci bílých křesťanských přistěhovalců; tím, že ostentativně přijal bílé Jihoafričany jako politické uprchlíky (zatímco většině ostatních žadatelů o azyl zavřel dveře); tím, že přejmenoval vojenské základny podle generálů Konfederace (poté, co Kongres nařídil odstranění jejich jmen); tím, že prohlásil, že zákony o občanských právech vedly k „velmi špatnému zacházení“ s bílými. Ve své Národní bezpečnostní strategii kritizuje Evropu za to, že umožňuje, aby imigrace podkopávala „civilizační sebevědomí“, a prohlašuje: „Chceme, aby Evropa zůstala evropská“, což je bojový pokřik bílých křesťanských nacionalistů na celém kontinentu. Na jeho podnět ministerstvo vnitřní bezpečnosti bezostyšně propaguje bílá nacionalistická témata a národní parky a muzea odstranily ze svých expozic odkazy na otroctví.

Dav a pouliční výtržníci. Využívání milicí a davů k obtěžování, napadání a jinému zastrašování oponentů je standardní fašistickou strategií (ukázkovým příkladem je Hitlerova křišťálová noc v roce 1938). Jak známo, trumpovskou paralelou je násilný útok davu a milicí na Kapitol 6. ledna 2021. Trump vědomě připravil pro tuto operaci půdu, když v září 2020 vyzval milice, aby „stály v pozadí a byly v pohotovosti“, a později svým příznivcům naznačil: „Buďte tam, bude to divoké!“ Jeho omilostnění všech útočníků na Kapitol – více než 1500 lidí včetně těch nejnásilnějších – jen potvrdilo, co jsme věděli, a sice že měli jeho požehnání. Trump ve svém druhém funkčním období shledal státní násilí adekvátní pro své účely a pouliční násilí je zjevně součástí jeho repertoáru.

Zveličování vůdce. Od roku 2016, kdy prohlásil, že „jen on to může napravit“, a chlubil se, že jeho příznivci by mu zůstali věrní, i kdyby někoho zastřelil na Páté avenue, si Trump pěstuje kult osobnosti. Ačkoli některé jeho snahy o zveličování sebe sama mohou působit komicky (pozlacení Oválné pracovny, přejmenování Kennedyho centra, návrh vítězného oblouku), dobře chápe ústřední význam uctívání vůdce v režimu fašistického typu. V ostrém kontrastu s americkou prezidentskou tradicí od dob George Washingtona se nesnaží předstírat, že slouží lidu nebo ústavě. Jeho myšlení, symbolika a rétorika podtrhují to, co napsal tento měsíc deník The New York Times: jeho vlastní mysl a morálka jsou jedinými omezeními jeho globální moci. To je učebnicový příklad fašismu.

Alternativní fakta. Jak zdůraznili Orwell, Hannah Arendt a prakticky všichni akademici zabývající se autoritářstvím, jako první věc vytváří fašistická vláda rámec zkreslující realitu, aby mohla lépe prosazovat svůj pokroucený narativ, mást občany, demoralizovat politické oponenty a ospravedlnit všechny formy korupce a zneužívání moci. I jiní prezidenti (včetně některých dobrých) lhali, žádný se ale ani zdaleka nepřiblížil Trumpovu nasazení masových dezinformací ruského stylu, jak podrobně popisuji ve své knize The Constitution of Knowledge. Od začátku svého prvního funkčního období učinil Trump „alternativní fakta“ charakteristickým rysem svého stylu vládnutí, přeháněl a pronášel lži a polopravdy rychlostí dvaceti denně. Jak se dalo očekávat, jeho druhé funkční období přineslo ještě více téhož. A postmoderní pravice ovlivněná hnutím MAGA podle jeho vzoru s radostí zavrhuje objektivitu jako elitářství a pravdu jako masku moci.

Politika jako válka. Charakteristickým znakem fašismu je jeho pojetí politiky, které nejlépe vystihl Carl Schmitt – německý politický teoretik z počátku 20. století, jehož doktríny legitimizovaly nacismus. Odmítal madisonovský pohled na politiku jako na sociální vyjednávání, v němž různé frakce, zájmy a ideologie dospějí k dohodě, což je základní myšlenka americké ústavy. Politiku vnímal spíše jako válečný stav mezi nepřáteli, z nichž ani jeden nerozumí druhému, oba se cítí existenčně ohroženi – a pouze jeden z nich může zvítězit. Cílem Schmittovy politiky není sdílet zemi, ale ovládnout nebo zničit druhou stranu. Tato koncepce je patrná v politice MAGA od doby, kdy Michael Anton (nyní úředník Trumpovy administrativy) publikoval svůj slavný článek, v němž tvrdil, že volby v roce 2016 byly bojem na život a na smrt o záchranu země před levicí. V projevu, který Stephen Miller pronesl na vzpomínkové bohoslužbě za Charlieho Kirka, pak přijetí schmittovského totalitarismu hnutím MAGA vyvrcholilo: „My jsme bouře. A naši nepřátelé nedokážou pochopit naši sílu, naše odhodlání, naši rozhodnost, naši vášeň. (...) Vy jste nic. Jste zlo.“

Vládnutí jako revoluce. Ačkoli americká liberální tradice vznikla z revoluce, zejména její konzervativní větev si cení kontinuity, stability a postupných změn vedených rozumem. Fašismus je naopak „nikoli reakční, ale revoluční“, jak tvrdil Mussolini. Usiluje o vykořenění a nahrazení starého řádu a přijímá odvážné akce, které se nenechávají omezovat racionálním uvažováním. MAGA přijímá svůj vlastní revoluční étos, který Russell Vought, ředitel Úřadu pro správu a rozpočet (OMB) a pravděpodobně nejvýznamnější intelektuál tohoto hnutí, nazval „radikálním konstitucionalismem“, doktrínou, jež by zneplatnila mnoho pojistek prezidentské moci. V rámci prosazování této vize Vought řekl Tuckeru Carlsonovi v rozhovoru z listopadu 2024: „Prezident musí jednat co nejrychleji a nejagresivněji, s radikální ústavní perspektivou, aby mohl rozložit [federální] byrokracii a její mocenská centra“, protože „byrokracie nenávidí americký lid“. Předpověděl: „Pokud nastolíte radikální konstitucionalismus, bude to destabilizující. (...) Ale také vzrušující.“ Řekl, že „traumatizuje“ federální agentury, což je myšlenka, již zopakoval Christopher Rufo, strůjce Trumpova útoku na univerzity, který popsal jako „plán kontrarevoluce“, jenž má univerzity uvrhnout „do existenčního teroru“. Když Trump zavřel agenturu zřízenou Kongresem, přejmenoval mezinárodní vody, nechal zatknout autora komentáře, deportoval imigranty do zahraničního gulagu, terorizoval americká města, vyhrožoval spojenci a další, ukázal, jak to vypadá, když radikalizovaný stát opustí racionální uvažování a vede válku sám proti sobě.

Lze namítnout, že existují prvky klasického evropského fašismu, které v trumpismu nenajdeme (například masová shromáždění a veřejné rituály), nebo že lze najít další prvky trumpismu, které by měly být na seznamu (hypermaskulinita, mizogynie a kooptování křesťanství hnutím MAGA se podobají fašistickým vzorcům). Porovnávání různých forem fašismu nikdy nebude přesné. Pokud historici namítají, že Trump není kopií Mussoliniho, Hitlera nebo Franka, odpověď zní ano – ale co na tom? Trump buduje na starých principech něco nového. Ukazuje nám v reálném čase, jak vypadá americký fašismus 21. století.

Pokud je však Trump fašistickým prezidentem, neznamená to, že Amerika je fašistickou zemí. Soudy, státy a média zůstávají nezávislé a jeho snahy o jejich zastrašení pravděpodobně selžou. V listopadu může ztratit vliv na Kongres. Nepodařilo se mu ovlivnit veřejné mínění, kromě toho, že se obrátilo proti němu. Překročil mandát svých voličů, jeho koalice se rozpadá a zanedbává nástroje, které prezidentům umožňují provádět trvalé změny. On a jeho strana sice porušují ústavu, ale naštěstí ji nemohou přepsat.

Spojené státy, kdysi vzorová liberální demokracie, jsou nyní hybridním státem kombinujícím fašistického vůdce s liberální ústavou; ale ne, neupadly do fašismu. A ani neupadnou.

Má v takovém případě smysl nazývat Trumpa fašistou, i když je to pravda? Neodradí to jeho voliče? Nebylo by lepší popsat jeho činy, aniž bychom ho nálepkovali?

Donedávna jsem si to myslel. Ale teď už ne. Podobnosti jsou příliš četné a příliš silné na to, aby se daly popřít. Američané, kteří podporují liberální demokracii, si musí uvědomit, čemu čelíme, aby se s tím mohli vypořádat. A aby si něco dokázali uvědomit, musí to pojmenovat. Trump se odhalil a my musíme pojmenovat to, co vidíme.

Přečtěte si také další texty od The Atlantic.