Kam s ním 2.0

Dnes máme já a můj přítel v plánu udělat ohromně užitečnou věc. Konečně zbavíme naše domácnosti harampádí, které už příliš dlouho čeká na odvoz do sběrného dvora. Vezeme starý koberec, prázdné kempovací bomby, popraskaná autoskla, použité kapaliny a já nevím co ještě. Do sběrného dvora dvakrát nespěcháme, než vše posbíráme a naložíme, je polovina dne za námi.

Vyrážíme za nepěkného skřípání a vrzání ozývajícího se z nákladního prostoru automobilu. Cesta trvá asi čtyři minuty, sběrný dvůr bez problémů najdeme. Zaparkujeme a vrátnému hlásíme, co vezeme. Bere si ode mě občanský průkaz a předává nám instrukce. Koberec umisťujeme do kontejneru s nápisem „Velkoobjemový odpad spalitelný“, prošoupaný plášť a pneumatiku z jízdního kola také. Použité kapaliny odkládáme do speciální přepravky, s bombami a autopříslušenstvím je to však složitější. „Bomby nebereme, to víte, na lince bouchaj.“ Na zmiňovanou linku se, pokud mám správné informace, kovy dostávají ze šedých popelnic na ně určených, a vím, že do nich prázdné plynové bomby právě z tohoto důvodu nepatří. Dokonce jsem jednu ohořelou třídicí linku viděla na školní exkurzi v podniku Pražské služby, a. s., příčinou požáru tehdy byla právě zmiňovaná plynová bomba. Nepatří tedy do sběrného dvora?

„A věci z aut brát nesmíme, to máme zakázaný,“ dodává vrátný. Na dotaz, kam je máme odvézt, nás posílá na skládku v Ďáblicích. Koukáme na mapu, stojí tam „bývalá skládka“, hned vedle je ale sběrný dvůr. Takže opět nahazujeme motor a vyrážíme. Setkáváme se s dalším vrátným, pouští nás dál. V malinkaté kanceláři zřízené z kontejneru najdeme osobu odpovědnou za přebírání odkládaných věcí. Přítel na vyžádání předkládá občanský průkaz. Prázdné bomby zde tentokrát udáme, rozbité autodíly bohužel nikoli. „To my nebereme, to máme od šéfa zakázaný.“ Vsadím se, že kdybych řekla, že vezu normální větrák, a ne větrák z auta, tak by mi ho vzali. Je to kus plastu a motor tak jako tak, ne? „A kam to máme odvézt?“ „Zkuste vrakoviště,“ odvětí zaměstnanec a dál už se s námi nezdržuje.

Vydáváme se k nejbližšímu vrakovišti bez valných nadějí na úspěch. Skřípání skla nás celou cestu doprovází a nepříjemně dráždí naše už tak ne úplně klidné nervy. Myslím na známý Nerudův fejeton a v hlavě se mi vynoří představa, ve které doma drtím autoskla na kousíčky, cpu si je do kapes a při procházkách je trousím po parku. Mezitím dorazíme na vrakoviště a mluvíme s místním zaměstnancem. „To my neberem, chceme jen použitelný autodíly. S tím musíte do sběrnýho dvora.“ Pokud bych sem odvezla celý automobil, měl by přece také skla, takže na ně musí mít nějaký zaběhnutý systém, ne? Po krátkém rozhovoru zjišťujeme aspoň to, že na vrakoviště jednou za čas objednají od specializované firmy kontejner, kam stará skla vyhazují. Firma je pak za poplatek zlikviduje.