Svět, který nikam nevede

Zita Maršíková, čtyřiadvacetiletá absolventka dramaturgie a scenáristiky na JAMU, vydala svůj prozaický debut. Novela Nevěřte sněhu už názvem, který je vydatnou metonymií, dává najevo, že nepůjde o obvyklý pokus naservírovat co nejširšímu publiku porci životních traumat či naopak dobrých pocitů. Je divná, vzpouzející se, vyžadující ochotu naladit se. Pak funguje náramně.

Děj, který by řekl, jak to začalo, probíhalo a dopadlo, vlastně nemá. Či spíše se k němu musíme dobrat, z vyprávění vystupuje v náznacích a po částech. Už od první stránky čtenáře pohltí neposedný, valící se, zároveň meandrující tok slov. Na úvod nabídne prohlídku Vídně a poté nás začne vtahovat do světa vypravěčky, která zde žije. Potkáme několik svérázných postav a vyslechneme několik příběhů o lásce či životních osudech. Jen úplně nevíme, co se skutečně odehrává a co si vypravěčka snově konstruuje a představuje. Protože jde především o ni samu – ona je centrem novely.

Proud dialogů, popisů a událostí působí jako psychedelická hudba. Rozbíhá se k básnivosti, po chvilce je cynický a hned zas melancholicky skleslý. Nic tu není pevné a trvalé. Neklidný tok vyprávění mísí zážitky z vypravěččina pobývání ve Vídni se sněním o jiných místech i s fragmenty příběhů jiných postav. Ty se vynořují a zas mizí bez zarámování; působí spíš jako domy či místa, kolem nichž procházíme, ale po chvilce je necháme za sebou. Při čtení nejde o to vyšťárat, co přesně se stalo. Jde spíš o způsob vnímání, o senzitivitu, již vyprávění před našima očima inscenuje. A nabízí nám působivý vhled do duše a životního stylu bytosti generace Z.

Světácky nomádské, ale roztěkané a rozpolcené. Životní cesta se jí jeví jako tok krátkých videí, mezi nimiž rychle přepíná a přeskakuje. Touží zažít něco jedinečného, zároveň ulpívá v povrchních situacích, které potkávají každého. Sní o příběhu osudové lásky a porozumění, přitom se smiřuje s pozicí milenky stárnoucího bohatého muže. Jde o pozoruhodnou studii generačního pocitu, že rozhodnout se a vzít život do vlastních rukou vlastně ani nejde. Nic se nevyčleňuje jako reálné, vše se jeví jako virtuální, digitální a umělé. Neschopnost zakotvit, nemožnost zaopatřit si stabilní práci a přijmout další tradiční hodnoty obestírá nejen vypravěčku, ale i všechny další postavy.