V zemi zimního krále

Sjíždíme na kole z Königstuhlu do centra Heidelbergu. Ohlížím se za sedmiletou Madlenkou a dvanáctiletou Justýnkou a kontroluji rodinný konvoj, který uzavírá Martin. Pohyb městem na kole dobře znají z Cambridge, ale Madlenka se tam ještě vozila na sedátku. Pobyt v Heidelbergu je pro ni první zkušeností na vlastním kole. V Praze by taková cyklistická rodinná každodennost nebyla možná. Heidelberg je rozdělen na hlavní tahy pro auta a boční ulice pro cyklisty s povolenou třicítkou pro automobily. Pohyb na kole je v takovém městě radost a holky neskrývají nadšení.

Vysazujeme je na dětském jazykovém kurzu a pokračujeme do univerzitní knihovny. Vyzvedáváme objednané knihy a já mířím do multimediální studovny, kde mám mikrofiše starých tisků z legendárního knižního souboru Bibliotheca Palatina uloženého původně na emporách gotického kostela sv. Ducha v Heidelbergu. Za třicetileté války se tato nejslavnější knihovna Evropy stala válečnou kořistí odvlečenou do Říma jako dar papeži a v heidelberské univerzitní knihovně ji lze dnes studovat na fotografických nosičích.

Ve čtvrt na jednu vyzvedáváme děti a pokračujeme na kolech do menzy v prostorách bývalých historických stájí a zbrojnice. Menza se zelenajícím se nádvořím pulzuje životem i po závěru semestru. Díky velkorysým historickým kulisám jsem ji zvolila k posezení také během konference, kterou jsem před několika dny organizovala ke stoletému výročí vydání Eseje o daru francouzského kulturního antropologa Marcela Mausse. Tehdy jsme ovšem notně zmokli. Náladu účastníkům zvedl nečekaný herecký výkon místního průvodce, který procházku Heidelbergem pojal jako velkou performanci. Začala v aule rektorátu, kde sehrál improvizovanou scénku o počátcích Heidelberské univerzity, a s divokou gestikulací přiznal, že zdejší nejstarší německá univerzita byla v germanofonních zemích vlastně až třetí – po Praze a Vídni. Na rozdíl od nich má ale Heidelberská univerzita dodnes zachované studentské vězení se zdmi vyplněnými komentáři a malbami rozpustilých studentů.

Studentský karcer máme ale na programu až v dalších dnech. Martin a děti se ke mně připojili po splnění mých hlavních přednáškových a konferenčních povinností. Teď mi zbývají flexibilnější výzkumné úkoly. Po obědě tak musím skupinku opustit a vrátit se do univerzitní knihovny. Justýnka protestuje. Zkouším jí vysvětlit, že na podzim mne čeká hodnocení kvality odváděné práce. „Kvality?“ opáčí mi dcerka. „Mami, vždyť s tátou pracujete pořád.“ Krátce vysvětluji, že věda svou povahou tíhne k perfekcionismu a je hodnocena mezinárodními měřítky. Vědci a vědkyně tak čelí neustálému tlaku, že nikdy nedělají dost, pokud zrovna nemají Nobelovu cenu. Uvědomuji si, stejně jako můj hostitel na Heidelberské univerzitě, který má čtyři děti, že na potomky nahlížející rodičům přes rameno nepůsobí vědecká dráha svou nekonečnou náročností moc lákavě.