Film týdne: Záblesky naděje vyprávějí o ženských snech a iluzích v současné Bombaji

Jako přízrak v polosnění působí indická Bombaj v úvodu snímku Záblesky naděje, který po loňském uvedení v Cannes – odkud si odvezl Cenu poroty a kde nyní jeho režisérka Payal Kapadia rozhoduje o nových vítězích – dorazí příští týden i do českých kin. Hektické velkoměsto do sebe vstřebává další a další příchozí, kteří chtějí v jeho anonymitě najít něco, co (jak mají pocit) jinde najít nejde. Ale možná je to jen iluzivní přání vyslané do mraků nad městem, jako do něj posílá svému milému polibky jedna ze tří hrdinek.

Sestřička Anu sdílí byt se starší kolegyní, sny o budoucnosti pak s mladíkem, jehož muslimská víra ho nekompromisně vylučuje z pozice potenciálního manžela hinduistické dívky. Po práci se spolu ztrácejí v davu. Kradmo se dotýkají v přeplněných autobusech. Na tenhle pocit opojení už se přinutila dávno zapomenout starší, zodpovědná vrchní sestra Prabha, která je provdaná v dohodnutém manželství za muže, jenž krátce po svatbě zmizel do Německa. Jeho existenci naznačí jen rýžovar Made in Germany, jenž jí jednoho dne anonymně dorazí poštou. Jednoznačně přítomnější je doktor, který se jí dvoří a staví ji před obtížná rozhodnutí. Trojici pracujících žen doplňuje kuchařka, kterou developer vypoví z domu, protože po manželově smrti nemá důkaz, že je její domov její domov. 

Debutující režisérka a scenáristka vypráví o touhách, snech a realitě tří současných žen, jejichž osudy diktují pravidla dob minulých. Lyrický, impresionistický film je stejně trpělivý se svými hrdinkami, jako je posmutněle trpělivá Prahba, i stejně potlačovaně nostalgický. Ohlušující město v závěru střídá tichá rodná ves, do níž se jedna z žen vrací. Kontrast míst ale není oslavou pastorálního klidu a návratu ke kořenům. Je metaforou vnitřního rozpoložení, v němž může temnotou iluzí na chvíli problesknout světlo pravdy.