Přestává být česká politika skanzenem?

Naděje není úplně pocit, který by si občané této země spojovali s jednáním Poslanecké sněmovny. Při sledování sněmovní rozpravy zažívají diváci obvykle úplně jiné emoce, zhusta zmar či stud nad omezeností a chabou úrovní argumentace některých českých politiků a političek. Zejména v hodnotových otázkách se pak v posledních letech zdálo, že parlament jaksi zaostává za společností, která se posouvá dopředu v pohledu na to, jak vážně brát a řešit násilí na ženách, zda otevřít manželství i stejnopohlavním párům či jestli je nutné něco dělat s klimatickou změnou.

Rozdíl přehledně vyvstal nedávno během senátního projednávání Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, kde od některých senátorů padaly stokrát vyvrácené námitky a kterou horní komora nakonec – byť velmi těsně, ale přece jen – odmítla.  Proto je možné brát středeční jednání dolní komory jako jistý civilizační posun české politiky. Poslanci a poslankyně se zabývali dvěma potenciálně výbušnými normami: v prvním čtení novelou definice znásilnění a ve druhém čtení stejnopohlavním manželstvím.

Na prvním zákonu vznikla široká dohoda vládních a obou opozičních stran, což je namístě ocenit právě v době masivních opozičních obstrukcí a stížností na vládní normy u Ústavního soudu. Novela čtením hladce prošla, v debatě až na naprosté výjimky padaly platné a poučené argumenty, diskuse byla klidná a věcná. A jako osvěžující bonus dodejme, že v ní vystupovaly hlavně poslankyně napříč politickým spektrem. Takže tuzemská politika na chvíli přerušila dlouhou tradici domácího chlaparku a připomínala spíš německý Spolkový sněm nebo dánský parlament.