Věra Jourová: Co mi to jen připomíná...

Dnes pár řádek k takzvané inkluzi ve školách, neboli k podpoře dětí se speciálními potřebami k dosažení standardně kvalitního vzdělání. Jen jazyková vsuvka na úvod. Mám dojem, že hodně věcí, pro které jsme nenašli české slovo, je částí společnosti, a tím i politiků tuto část zastupující, vhozena do šuplete: cizí, takže podezřelé. Všimněte se: inkluze, gender, LGBT, GDPR... Líbilo by se mi, kdyby profesionální znalci a propagátoři češtiny vyvíjeli větší snahu o nacházení českých výrazů pro často užívaná cizí slova a zkratky. Hodně by to pomohlo. Líbí se mi mimochodem ohrazení se pana profesora Olivy proti uměle vytvořenému slovu „hostka“, které mě tahá za uši i za duši. V zájmu pokroku není třeba rodný jazyk prznit, myslím. 

Ale k věci. V roce 1981 jsem měla to náramné štěstí a podívala jsem se za železnou oponu, konkrétně na folklorní festival do Holandska. Věřte nevěřte, tehdy jsem tančila a zpívala – s láskou – horácké tance a písně. Přes lidové umění se tehdy dalo vycestovat, pochopitelně pod dozorem. Bylo mi krásných sedmnáct a těch pár dní „venku“ na mě mělo trvalý vliv. Vycestovala jsem tam jako děvče dotčené komunistickou propagandou. Vyplachovat mozky dětem oni fakt uměli. Naštěstí to průběžně ředil tata, když mě s ním nechal poslouchat Hlas Ameriky. A tak tehdy v tom Holandsku jsem poprvé v životě viděla vozíčkáře a mentálně postižené. Žili ve vesnici, kde jsme byli s naším souborem ubytováni. Měli krásné ubytování, k dispozici bazén, mohli žít běžný volný život a hlavně – měli stálou péči vesměs mladých a zdravých lidí. Ač měli závažné tělesné a duševní hendikepy, dostávalo se jim plného respektu a důstojného zacházení. Byla jsem z toho paf a vrtalo mi hlavou: Kdepak žijí tihle lidi v Československu? Nebo je tam doma vůbec nemáme? Skutečně žiju ve šťastné společnosti, kde žijí jen samí zdraví a dokonalí socialističtí jedinci?

Postupně jsem se probírala z šoku a začalo mi to docházet. Uvažovala jsem: Až jednou padne bolševik, zbavíme se jako společnost i bolševického dělení lidí na cenné, kvalitní (z pozice režimu) a méněcenné (určené k vyčlenění a skrytí před zraky světa)? Tušila jsem, že hezká auta a zboží na krámech asi mít budeme záhy, změna v chování že ale půjde ztuha. Bylo zřejmé, že cesta k uznání důstojnosti každého člověka bude složitá. Holandský předobraz se po roce 1989 pomalu začal naplňovat. Drahně let a kopec úsilí bylo třeba k odbourání starých nánosů a předsudků. Vývoj tím směrem mi dělal radost a taky jsem se mu snažila všelijak pomoct. 

Nikdy by mě ale nenapadlo, že jednoho dne někdo začne točit kormidlem zpět, do protisměru. Ono otáčení se dnes děje, je postupné a pomalé, probleskuje v řeči vlivných, a je setsakramentsky nebezpečné. Všechno, co je nějak jiné, nějak slabé, je zároveň obtížné a musí jít z cesty. Ministr Macinka na adresu inkluze řekl, že je to „zlo, kde nezůstane kámen na kameni“. Nemohu tomu uvěřit: opravdu použil tato slova pro systém, který má pomáhat dětem? Skutečně si máme zvykat na výrazivo Motoristů sobě (komu jinému, že?), kdy běžně označují lidi za parazity a méněcenné?