Zle se vládne zemi s poškozenou opozicí

Řeknu vám, já mám všechny strany rád, ať jsou v koalici, nebo v opozici; kdyby se některá ztratila, skoro by mně chyběla. Člověče, já měl rád socialisty, když šli do opozice! Já je měl tak rád, že jsem to ani nemohl před svými ukázat, aby nežárlili. Dobrá opozice, to je stejně důležitá záruka demokracie jako dobrá většina. Opozice je kontrola, to je soutěž; bez boje by nebyl život. Už v tom je demokracie živější než co jiného, že musí počítat s opozicí.“ Zní to naivně, ale než si začnete ťukat na čelo, tak vězte, že jsou to slova prvorepublikového premiéra a předsedy agrární strany Antonína Švehly. Zaznamenal je Karel Čapek po jejich posledním setkání nedlouho před smrtí velkého státníka.

Švehla byl jedním ze zakladatelů zdejší parlamentní demokracie, možná tím vůbec nejdůležitějším. Stál u zrodu státu, zásadně ovlivnil znění ústavy a vymodeloval praktickou podobu zdejšího politického systému. Jeho slova je tudíž třeba brát vážně. Ostatně i naše porevoluční tradice ukázala, že měl pravdu. I když opozice má zúžený prostor pohybu (disponuje menšinou hlasů ve sněmovně), nastavuje zrcadlo vládě, upozorňuje veřejnost a média na možná selhání, oponuje nebezpečným návrhům politické většiny a ukazuje alternativu, která by se po volbách mohla stát vládou. A tady je třeba zastavit a upřímně zvolat: Haló, máme problém.

Česká politika je už pár let ve velmi nestandardní situaci. Andrej Babiš a hnutí ANO nejsou klasická strana, zdejší politický systém ohrožovali střetem zájmů (ten stále trvá) svého šéfa, prorůstáním Agrofertu do systému státu (pořád hrozí) a nadstandardní dávkou populismu (ještě sílí). Podzimní volby nerozhodovaly jen o klasickém střídání vlády a opozice, šlo o udržení nezávislých institucí a otevřené společnosti. Po volbách jsme se ale překulili do opačné krajnosti, protiváhou kabinetu je jen extremistická strana SPD a populistické hnutí ANO.

Vláda Petra Fialy přitom potřebuje kvalitní oponenturu. Nezaslouží si žádné zvláštní zacházení, protože jedině tvrdá a věcná kritika snižuje riziko, že selže. Kde ji však nalézt? Ve sněmovně se opakovaně ujímá slova Tomio Okamura s tak odpudivou rétorikou, že jej vůbec nelze brát vážně a jakkoli s ním souznít.

Když Alena Schillerová tepe vládu za některé rozpočtové kroky, v řadě případů má pravdu, ale pokud to říká bez jakékoli sebereflexe politička, jež nebrala ohled na zadlužování státu, pomáhala šéfovi v zaopatřování jeho firmy na úkor občanů a dělala ze zaměstnanců ministerstva své politické pomocníky, mozek se odpojuje a přechází do režimu stand-by. Bohužel.

Co s tím? Proměna hnutí ANO je stejně pravděpodobná, jako že Hayato Okamura vystřídá svého bratra v čele SPD. Ale nechme se případně překvapit. V tuto chvíli je však nutné si připomínat, že takto poškozená a nedůvěryhodná opozice představuje v parlamentní demokracii problém. A mnohem větší, než jsme ochotní si přiznat. Situace tak klade větší nároky i na neparlamentní „opozici“, jako jsou média, odborníci, intelektuálové a další. Hlavně se nesmí podléhat přesvědčení, že jakákoli kritika vlády znamená umetání cesty Andreji Babišovi zpátky k moci. Řečeno se Švehlou, potřebujeme demokracii co nejživější, nikoli mrtvou.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor