Jungwirth & Sedláčková: Je čas na Chartu 26?

Ochrana lidských práv, protidrogová politika, rovnost žen a mužů, problematika menšin včetně romské nebo práva osob se zdravotním znevýhodněním. To všechno jsou agendy, které se roky ustavovaly na Úřadu vlády, aby bylo možné řešit je komplexně. Nyní je čeká stěhování. Ve jménu proklamovaných úspor si je rozdělí jednotlivá ministerstva. Prý se procesy zefektivní, argumentují zástupci vlády a premiér Andrej Babiš se nechal slyšet, že s tímto záměrem se už nedá hnout. Navzdory hlasité kritice z řad odborníků ve zmíněných oblastech, navzdory tomu, že řada z nich raději přestává s kabinetem spolupracovat, i navzdory stávce, kterou vyhlásili zaměstnankyně a zaměstnanci Úřadu vlády. 

Kde se ten nápad vůbec vzal? Všechna témata, o nichž je řeč, překračují hranice jednotlivých resortů. Jsou to živoucí organismy, které nelze rozporcovat na jednotlivé orgány a čekat, že budou bez problémů existovat dál. Trvalo dlouho, než tyto agendy obhájily své místo pod sluncem a ve Strakově akademii. Rozbořit se ovšem dají snadno. Stačí razítko a podpis (ne)kompetentních osob. 

Co se stane, když problematika rovnosti žen a mužů skončí na ministerstvu práce a sociálních věcí? Je skoro jisté, že resort nebude mít sílu a asi ani chuť zabývat se řešením domácího násilí, jež se přece dotýká také policie či soudů. Další příklad: romskou otázku není přece možné redukovat na sociální dávky. A historická paměť, která se věnuje připomínce obětí totalitních režimů, mizí úplně. V propadlišti dějin, chce se říct. 

Ještě než k plánovaným změnám dojde, nabízí se paralela z roku 1977. Skupina statečných lidí tehdy sepsala text, který poukazoval na to, že ačkoli se komunistický stát formálně zavázal podpisem helsinské úmluvy dodržovat lidská práva, ve skutečnosti je masivně porušoval. Výsledkem byly hromadné perzekuce signatářů Charty 77. Už jsme tedy zažili dobu, kdy to, co stojí na papíře a co se hlasitě proklamuje, nemá žádnou oporu v realitě. I tehdy bylo téma lidských práv naprosto zbytné, a ačkoli dnes, alespoň zatím, nehrozí za snahu o jejich uplatnění postih, může se velice rychle stát, že jejich ochrana ve skutečném životě bude korodovat. Tam, kde ztrácejí hlas nejslabší, se o něj musíme bát všichni. Proto je namístě promluvit nahlas.