Ukrajina nás dohnala

Učitelky povinné ruštiny vynikaly za komunismu dvěma věcmi: jednak potřebou neustále demonstrovat svůj obdiv k okupační mocnosti, jejíž jazyk ovládaly, a pak schopností zamlčet všechno, co se normalizačnímu režimu ve spojitosti s ruštinou nehodilo do krámu. A to včetně existence tak významné kultury či etnika, jež leží hned za naší východní hranicí – Ukrajinců. Z pohledu zdejšího školství dostali uniformní nálepku sovětských obyvatel Ukrajinské svazové republiky, pod kterou si běžný školák nedokázal nic konkrétního představit. Nemohl tedy vstřebávat ani příběh o východoslovanském národě s dlouhou historií, který měl jen tu smůlu, že leží blíž Rusku než ostatní, je mu etnicky či jazykově podobnější, a obtížněji tedy rozfoukává ruské přesvědčení, že si nezaslouží nezávislou existenci podle vlastních priorit.

Po listopadové revoluci se v návalu logického zájmu o západní svět a z důvodu chaosu na teritoriu hroutícího se Sovětského svazu mohlo snadno zdát, že k detailnímu zkoumání Ukrajiny už tuplem není důvod, a Češi si zvykli vnímat Ukrajince jen jako trochu víc zaostalé a ještě o něco hůř oblečené příbuzné, kteří umí levně pomoct se zednickými pracemi, když je potřeba. V zemi, kde bývá zvykem se pobouřeně divit, kdo všechno na Západě neví, kde naše Česká republika leží, patří neznalost Ukrajiny a nezájem o ni k běžné výbavě středostavovských rodin, jež si na vzdělání aspoň trochu zakládají.

To není kritika, ale popis okolní krajiny, která má podle všeho podíl na podivné…